Gross - Dienstag 24. August 2004
Je možná poněkud symbolické, že bývalý velitel pohotovostního pluku VB z totalitní doby před listopadem 1989 Pavel Přibyl odstoupil z vysoké funkce vedoucího úřadu Grossovy vlády - vlastně z funkce nejvyššího úředníka exekutivního aparátu v tomto státě - a shodou okolností zrovna v předvečer jiného pro novodobé české dějiny také velmi významného data - 21. srpna s citlivou symbolikou invaze okupačních armád tehdejšího bolševického Varšavského paktu, kterou se Moskva v roce 1968 rozhodla i přes odpor veřejného mínění civilizovaného světa ozbrojenou cestou násilím potlačit v tehdejším poněkud nemoskevsky orientovaném socialistickém Československu tu takzvanou kontrarevoluci. Přesněji to bylo v noci z 20. a 21. srpna 1968. Bylo parné léto, nádherně teplo a slunečno. Prý asi jako v květnu v pětačtyřicátém, což my už tenkrát nepamatovali. Ale říkali jsme si už během toho srpna takový vtip, že Rudá armády nám na Smíchově nechala tank číslo 23, abychom věděli, za kolik let si pro něj zase přijedou. Pak se na dlouho zamračilo a zatáhlo na novou dobu temna. O něco později - ani ne do pěti let - byl najednou na světě (mimo mnohá jiná opatření normalizační represe) i pohotovostní pluk VB „moderní koncepce“.
Dnes je tomu právě 35 let. Novopečenému předsedovi strany a vlády Grossovi není ještě ani tolik, takže v srpnu 1968 ještě nebyl na světě (a jeho vrstevníci v jeho straně a vládě, co jsou přímo u státních vesel jsou na tom s opravdovými životními stejně blbě, jako on). V té době jsme se ale my už báli, oněch pancéřově symbolických 23 let po druhé světové válce, kterou my už si (podobně jako on tuto sovětskou invazi) nemohli pamatovat, že bude válka třetí a tu že už zažijeme na vlastní kůži. A nebyl to kdovíjaký pocit. Těžko ho popsat, musí se to zažít. Ale právě proto, že nám naši rodiče a prarodiče předávali své zkušenosti z první i druhé světové války a několika revolucí, co zase oni sami na své vlastní kůži tvrdě prožili, tak právě proto jsme my měli zdravý strach a určitý respekt a přirozenou touhu žít v klidných a svobodných poměrech. A zároveň jsme od našich rodičů i od jejich rodičů věděli, že je pro to potřeba něco udělat. Nebát se a nekrást. Jak říkával našim otcům a dědům „tatíček“ Masaryk. Proto jsme měli v následujících dvaceti letech tolik zásadních až doslova existenčních problémů s normalizačním režimem po jeho poučení z jeho krizového vývoje. Včetně problému se složkami VB, včetně těch pohotovostních. Pro naše děti není žádnou novinkou zásah dnešního pohotováku na CzechTecu, když od nás vědí, že když jsme na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nosili kytky v máničkách, tak nám podobné složky ta naše hára stříhaly ve speciálních autobusech na podobných akcích. Poprvé to bylo tuším při Benátské noci na Mácháči. Kdo měl jeansy a vlasy, po tom šli. A samozřejmě, že to rostlo až do politických persekucí a následných represí. A kdyby se o tom tahle generace nedozvěděla od nás, asi by se o tom nedozvěděla nikde.
A kde se o tom mají dozvědět tihle? Pode toho, co se děje, jim to asi neřekli ani doma a v reálně socialistických školách a učňácích, které absolvovali už teprve ne! Kde jsou jejich starší a zkušenější přátelé a kolegové spolustraníci? Co dělají, spí snad tvrdým spánkem sociálnědemokratické růže ve sladké nevědomosti? A nebo se bojí? I všichni ti vzbouřenci v čele s Hojdarem, Kavanem, Laštůvkou, Šplíchalem a dalšími dříve narozenými, kteří si srpen 1968 musí ještě velmi dobře pamatovat i se vším tím, co bylo poté. Někteří z nich možná stejně tvrdě, jako my. Proč tedy spí a proč velmi nahlas neřeknou těm nepamětným a nezkušeným Grossům, Sobotkům a dalším ve své straně o co jde a o co všechno by ještě možná mohlo jít? A totéž také v koaliční US-DEU už dávno měli udělat všichni ti historici Marešové, disidenti Karáskové a benefiční aktivistky Fischerové zase pro ty své mladé kádry Němce a další. Jak je vidět, tak ani jim to doma nejspíš neřekli. A zejména v případě Mlynáře je to velmi podivuhodné. Protože selský rozum by jaksi automaticky čekal, že právě on do této vládní řeky právě z titulu své „urozenosti“ dvakrát nevstoupí. Ba naopak, po několika událostech posledních dnů a jejich zřejmých nebo i jen tušených souvislostech by v kontextu uvedeného asi každý férový chlap očekával jeho precedentní odstoupení z funkce ministra této vlády. Jenže je vidět a cítit „Jak chutná moc“. Možná, že tuhle Mňačkovu knížku někdy v dětství mohli zahlédnout ve skrytu zákoutí tatínkovy knihovny. Ale to je asi tak všechno. Pro nás to však znamená veliké prázdné nic. A nikdo z nás se do té doby vracet nechce. Ani po patnácti letech. Ať už by ten pendrek byl politický, ekonomický, mediální a nebo snad jakkoli jinak virtuální. Vždycky by to byl jen a jen pendrek. To by si měli ti nejen politicky, ale vůbec zkušenější dříve narození funkcionáři uvědomit a rychle s tím začít něco pořádného dělat. Moc času nazbyt už na to totiž nemají.
David Ruth