Kampak na normalizátory s hladovkou!
Již zhruba měsíc drží známý občanský aktivista John Bok hladovku za odstoupení premiéra Grosse. Důvodem k této krajní formě protestu je mu zděšení ze stavu, k němuž to česká společnost domydlila po patnácti letech svobody: parlamentní politici zprava doleva rezignovali na poslání, k němuž byli zvoleni, soustřeďují se na vlastní mocenský zájem a výsledkem všeho je, že v čele vlády dřepí ambiciózní spratek, který se obklopuje předlistopadovými bachaři a esenbáky a z pozice exministra vnitra zakládá v České republice na policejní stát, nikoli nepodobný tomu husákovskému.
Tam, kde je uplatňován princip, že stát je silný, když má silnou policii potažmo represivní síly, vyplouvá na povrch holá skutečnost, že ti, co jsou u moci, se bojí o své postavení, píše Bok mimo jiné v pondělních Lidových novinách a dokládá své obavy řadou konkrétních skutků současné mocenské garnitury. Kritizuje občanskou apatii, již dokonce přirovnává k té, která vedla ke komunistickému puči v únoru 1948, ale jedním dechem přiznává, že při současném stavu společensko-politického vědomí znechucené veřejnosti z této posametové pasti asi není úniku. A tak hladoví.
Bokova hladovka je ale podle všech příznaků každému fuk, nejvíc pak samotnému Stanislavu Grossovi. Úřadujícímu šéfovi sociální demokracie je totiž jasné, že mnohem spíš než nějaký osamocený hladovkář ho do hlubin zapomnění mohou smést jeho spolustraníci, pokud by snad uhnul ze své neonormalizační linie. Ví, že bude-li dost obratný, časem zpacifikuje nejen středopravé vládní »oportunisty«, jimž je podíl na moci neodřeknutelnou drogou, ale možná i část takzvaně státotvorné, hlavně komunistické opozice. Už teď všichni tito normalizátoři dělají na Johna Boka dlouhý nos.
Nabízí se proto otázka, nakolik je účinné uchylovat se k osamělému vzdoru, byť ušlechtile motivovanému. Jestli by pan Bok a hrstka dalších aktivistů, kteří jsou odhodláni převzít jeho štafetu (Gross by nechal své »pouliční« odpůrce klidně vyhladovět), nebyli užitečnější jinde než nad prázdným talířem. Vždyť čím dál větší procento českých občanů se vzdává práva volit, protože ti lidé nemají komu dát svůj hlas. Zasvitne-li jim na politickém nebi tu a tam nějaká vyhlížená nova, záhy se rozprskne jako pouhý přízrak. A všichni vědí, že zaniká ze stále stejného důvodu: z neochoty či neschopnosti nebeských mesiášů být lepší než ti, kvůli jejichž zvrácenosti ojedinělí idealisté pořádají nikomu nepřekážející hladovky.
Je to už velice obehraná deska, ta slepá politická ulička, která jedněm bere iniciativu a chuť starat se o veřejné záležitosti a druhé naopak motivuje zabarikádovat se v mocenských pozicích, z nichž je nikdo nedostane ani heverem, chybí-li k tomu občanská vůle. Bylo toho už mnoho napsáno na téma bezvýchodnosti ze situace, kdy součástí touhy po změně je i důvodná obava, co by taková změna přinesla. Řadoví Češi na jedné straně odmítají grossškromachovský socialismus, na straně druhé ale neplanou touhou přivolat na sebe občanskodemokratický bič boží, majíce ještě v živé paměti hrůzy, pod nimiž byla klauspartaj podepsána v dobách své největší slávy. A nic jiného kromě rudé pomsty za listopad už není na výběr.
Nemáme-li se smířit s tím, že tomu tak bude věčně, potom opravdu nestačí hladovět (toho si v péči sociálnědemokratických vizionářů možná užijeme i tak dost), nýbrž je nejvyšší čas k uvážlivějším činům. John Bok má blízko k Václavu Havlovi, který se momentálně upnul k obraně lidských práv na Kubě. To je jistě velezáslužná činnost, ale ... což takhle nejdřív vymést svinčík doma? Třeba založit politickou stranu, již by Havel zaštítil svým kreditem a Bok jí dodal potřebnou razanci? Vždyť přece partaj, jíž by bylo možno uvěřit, že si dokáže počínat jinak, než jak předvádějí současní unavení potentáti čím dál víc připomínající předlistopadové vládnoucí trosky, by musela oslovit přinejmenším stejné procento voličů jako svého času nadějná Čtyřkoalice, ještě než zašla na tutéž chorobu, jíž jsou nemocní ostatní postkomunističtí podvodníci.
Běžte se najíst, pane Boku. Cestou můžete oslovit další nezprofanované osobnosti, jimž slušnost brání podílet se na polistopadovém mocenském švindlu. Bude to lepší než jen bědovat nad srabem, jenž se jinak může už jen prohlubovat.
Petr Zavoral – ANNONCE - 22.9.2004