Rozhodnutí
Ústavního soudu v restituční kauze zámku Opočno a rodu
ColloredoMansfeldů, je úplně špatné.
Nejenomže Ústavní soud
plní zřejmě politickou objednávku (bojová porada čelných politiků a
ústavních soudců v kauze Kinský a vytvoření zvláštního policejního
týmu na přešetření „šlechtických“ restitucí), navíc zcela
svévolně vykládá stávající zákonodárství včetně restitučních zákonů k
obrazu svému či k obrazu politického establishmentu.
Podle
ústavního soudce Musila, který rozhodnutí ÚS ohledně Opočna
komentoval, lze postupovat v rozporu s tím, co nařizují Benešovy
dekrety, pouze v případě prokázaného rasového pronásledování během
nacistické okupace. To si zcela vymyslel nebo prostě jen mate
veřejnost. Restituce majetku lidí, kteří byli za války perzekvováni,
nebyla a není zaprvé v rozporu s Benešovými dekrety, ale naopak ve
shodě s nimi. A zadruhé dekret č. 5/1945 mluví o neplatnosti převodu
majetku v době nesvobody, jestliže byl proveden pod „tlakem
okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce“. Tzv.
Benešovy dekrety sice byly postaveny na presumpci viny osob německé
nebo maďarské národnosti, ale zároveň poválečné revoluční právo tuto
absolutní kategorii prolamovalo a dotčená osoba se mohla z kategorie
Němec (Maďar) = pachatel vykoupit tím, že dokázala, že se během války
chovala slušně: osobám, které se „nikdy neprovinily proti
národům českému a slovenskému“ nebo „trpěly pod
nacistickým či fašistickým terorem“, se zachovávala občanská
práva včetně práv vlastnických. Bylo to ve shodě i s Košickým vládním
programem, jehož programové cíle de facto dekrety naplňovaly:
„Republika nechce a nebude postihovat své loajální německé a
maďarské občany a zejména ne ty, kteří i v dobách nejtěžších
zachovali k ní věrnost...“
Odvolávat se v kauze Opočno
na tzv. Benešovy dekrety a zkoumat, jestli byl někdo Čech, nebo
Němec, je věcně nesprávné, jediné právně relevantní hledisko je, zda
se někdo provinil, či neprovinil proti ČSR. Colloredo-Mansfeldům
ovšem majetek včetně Opočna jako „státně nespolehlivým“
zabavili už nacisté, podobně jako ostatním starým rodům, které v září
1938 odmítly odtržení českého pohraničí od zbytku republiky a
podpořily Beneše.
Oběť perzekuce
Majitel Opočna Josef
Colloredo-Mansfeld byl vystěhován a poslán na nucené práce. Po válce
pak nacisty zabraný majetek přešel automaticky na stát na základě
dekretu č. 12/1945. V souvislosti s polistopadovými restitucemi
vznikla absurdní situace, kdy za války perzekvovaným občanům nebyl
majetek po válce přiznán, ačkoli s tím tehdejší právní řád počítal,
zatímco kolaboranti, a to především české národnosti, kteří za
protektorátu přišli nově k majetku a po válce pomocí nejrůznějších
konexí unikli revolučnímu zákonodárství, mohli de facto svobodně
žádat o zločinně nabytý majetek, protože na stát přešel až po únoru
1948.
To měli na zřeteli polistopadoví zákonodárci, kteří sice
stanovili 25. únor 1948 jako obecnou hranici pro „zmírnění
některých majetkových křivd“, ale zároveň umožnili i výjimky.
Zákon České národní rady z 15. dubna 1992 jasně říká, že oprávněnou
osobou ve smyslu restitučního zákona může být občan České republiky,
který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky a
„neprovinil se proti československému státu“. Tedy
ztratil majetek před 25. únorem 1948.
Jestliže tedy mluvčí
Ústavního soudu Michal Spáčil v souvislosti s kauzou Opočno tvrdí, že
„je to taktika založená na zpochybňování konfiskací, ke kterým
došlo před 25. únorem 1948“, že „restituční nároky se
totiž vztahují pouze na poúnorové zabavování majetku“ a že
„prolamování Benešových dekretů spočívá v tom, že se třeba
kvůli formálním chybám napadají poválečné konfiskace z let 1945 až
1947, pak vědomě lže nebo projevuje absolutní nekompetentnost. Kauza
Opočno nejenže není v rozporu s tzv. Benešovými dekrety, ale stejně
tak spadá i pod polistopadové restituční zákony. Naopak, v rozporu s
nimi je hanebné rozhodnutí Ústavního soudu.
Chystá se snad ČR
patnáct let po pádu komunismu na protiprávní konfiskaci majetku na
základě politického tlaku? Kauza Opočno se netýká jen
Colloredo-Mansfeldů, potichu se vzmáhající neobolševismus v této zemi
začíná ohrožovat svobodu každého z nás.
Autor je historik