Spisovatele Jana Beneše soud osvobodil, pochybnosti tím však jenom potvrdil ...

Spisovatele Jana Beneše soud osvobodil, pochybnosti tím však jenom potvrdil

Při dnešním jednání odvolacího Krajského soudu v Praze ve věci údajného výtržnictví a násilí vůči skupině obyvatel a vůči jednotlivci, kterého se měl dopustit Jan Beneš, spisovatel a disident po léta žijící v americkém exilu,  vynesl senát za předsednictví soudkyně s nepříliš šťastným jménem Urválková, osvobozující rozsudek a zprostil pana spisovatele obžaloby v plném rozsahu, čímž beze zbytku vyvrátil rozsudek soudu 1. stupně z Příbrami, který naopak uznal obžalovaného vinným a odsoudil ho k podmíněnému trestu odnětí svobody.

O co šlo ? V celku banální záležitost, na našich silnicích bohužel dosti častá, výstižně charakterizovatelná jediným slovem – hulvátství. Nikoliv ovšem ze strany pana spisovatele.

Ten jel – jsa vycvičen americkým respektem k zákonům – přesně podle předpisů, které v daném místě nařizovaly třicítku. Jenže místní zvyklosti byly jiné, a tak za ním jedoucí vozidlo dávalo vehementně najevo svou nelibost nad přísným dodržováním pokynů dopravního značení, na které řidič v českých poměrech asi zvyknutý nebyl – houkalo, oslňovalo zezadu dálkovými světly a několikrát se pokusilo velmi riskantním způsobem pana spisovatele předjet, což se mu nepodařilo a jen na poslední chvilku byla odvrácena  kolize s protijedoucím autobusem (ona tam ta třicítka asi úplně zbytečně nebyla). No prostě, pirát silnic. Jenže to mu nestačilo, a protože byl pan Hulvát (občanským jménem jistý Zacharda) zvyklý si zřejmě vyřídit všechno na místě, sledoval spisovatelovo auto až na parkoviště před supermarketem, kde zastavil, vyřítil se z vozu, otevřel dveře u vozu pana spisovatele a  jal se mu sprostě nadávat a dokonce ho tahat z auta – proč by taky ne, vždyť pan spisovatel byl starší člověk, fyzickou konstrukcí nebudící přílišný respekt (jiný respekt pan Hulvát nikdy před nikým nepociťoval) – tak čeho se obávat. Hulvátství lze v takovém případě dát beztrestně volný průchod. Spisovatel Beneš nejen že byl zjevně mnohem starší a fyzicky slabší, ale byl také po operaci, takže případná rvačka s mnohem silnějším protivníkem by ho mohla ohrozit nejen na zdraví, ale přímo i na životě. Jeho obavy lze tudíž považovat za zcela důvodné. Vytáhnul proto jediné, co měl po ruce, startovací pistoli, a tou útočníkovi pohrozil.  Útočník pochopil hrozbu, která rázem měnila situaci pokud jde o fyzickou převahu – a utekl. Protože si ale všimnul, že si pan spisovatel zapsal číslo jeho auta a zjevně chtěl policii upozornit na pirátský způsob jeho jízdy, řekl si, že to obrátí – a trestní oznámení naopak podal on. Že prý mu pan spisovatel bezdůvodně vyhrožoval zbraní a chtěl mu „ustřelit palici“.

Takže potud zhruba popis skutkové podstaty. Postup, který následoval ze strany policie a potom i soudu, byl do značné míry pro současnou českou justici a její stav symbolický.

Nejen že uvěřila zjevně pochybnému a zčásti zcela rozporuplnému svědectví pana Hulváta a jeho družky, kteří pro ni byli bezúhonnými a věrohodnými občany, ale ještě dokonce přičetla k tíži spisovateli Benešovi, že byl za totality – v 60. letech -  ve vykonstruovaných politických procesech odsouzen a že tudíž věrohodnou osobou pro soud není. Co na tom, že tyto rozsudky byly dávno zrušeny, prohlášeny za nulitní od samého počátku a spisovatel plně rehabilitován, co na tom, že u nás již přes 10 let platí zákon o zločinnosti komunistického režimu a o právu na odpor proti němu, podle něhož je tento pán národním hrdinou – pro českou justici zůstal nevěrohodným zločincem.  

Dnešní jednání krajského soudu sice vrátilo vynesením osvobozujícího rozsudku panu spisovateli Benešovi plně jeho občanský i lidský kredit, pochybnosti  však  rozhodně nevyvrátilo. Samozřejmě že ne o panu spisovateli, ani o jeho nevině, ale o tom, v jaké zemi to vlastně žijeme a především -  kdo nás to soudí.

Někdo by mohl namítnout : Vždyť ho osvobodili, tak co !!

Ano, dnes to sice bylo v pořádku – ale co to všechno předtím ?  

Pan spisovatel Beneš je člověk na první pohled inteligentní, přímý a s přímostí se často snoubí i její sestra – pravdomluvnost. Stačí průměrně inteligentní člověk, nemusí mít ani speciální psychologické školení nebo vzdělání,  aby tohle všechno rozpoznal během krátkého rozhovoru. Takže je namístě se ptát : Jak to, že to nerozeznal vyšetřovatel, jak to, že uvěřil dvěma evidentně pochybným existencím, navíc potvrzujícím vzájemný intimní vztah (takové svědectví se třeba v Americe považuje za svědectví pouze jediné osoby), jak to, že na základě rozporuplných výpovědí podal návrh na obžalobu – a zejména potom : Co to sedí za pitomce na okresním státním zastupitelství, kteří tu žalobu skutečně napsali a podali – a už vůbec nemluvě o příbramské soudkyni, která vydala nejprve trestní příkaz, a potom pana spisovatele i odsoudila.

Jak to, že tenhle zjevný nesmysl, který se před soud vůbec neměl nikdy dostat, řešil a zastavil až krajský soud (a zaplaťpánbůh aspoň za to) !!

A jsme zase u úrovně pracovníků justice, zejména těch prvoinstančních. A abych byl ještě konkrétnější – u mladých soudců a soudkyň.

Občas zaslechnu, že mladí to vyřeší, že ty „staré struktury“ vystřídají. To asi vystřídají, jenže jestliže je nikdo nepovede k tomu, co to je právo a spravedlnost a také co to je zdravý selský rozum a zvláště pak právní cit a odhad na lidi, nevyřeší tito mladí soudci samozřejmě vůbec nic, naopak, situaci ještě dále zhorší, protože o jejich „kvalifikovanosti“ a úrovni právního vědomí lze v mnoha ohledech úspěšně pochybovat.

Stačí se jen po těch soudech trochu rozhlédnout – Šimarková se Sládkem na Praze 8, trio Horká, Tondrová, Kloudová na Praze 9, Hájek na Praze 7, Wagnerová s Brázdilovou na Praze 1, a tak bychom mohli pokračovat soud od soudu – to všechno o něčem vypovídá, ti všichni mají mnohé společné.

Především je to absolutní absence historického, ba i širšího kulturního povědomí, neúcta k pravdě a lidským právům, k tradičním evropským hodnotám a také pocit, že s pravdou lze libovolně žonglovat, že s ní lze nakládat podle toho, jak se nám to zrovna hodí a líbí, že ji lze modelovat jako plastelínu, stejně jako pocity absolutní moci, beztrestnosti a neodvolatelnosti – to vše z většiny těchto soudců činí drzé, nafoukané a s definicí soudce prosazujícího právo a spravedlnost nic společného nemající normalizační spratky. Ano, myslím, že to je přesně ten termín, kterým  lze většinu z nich nejlépe označit.   Za normalizace – pověstné falší a přetvářkou -  většinou vyrostli, u většiny z nich lze důvodně předpokládat, že to rozhodně nebylo v rodinách, které byly totalitním režimem nějak poškozovány, spíše naopak. Takže si v nich tzv. „staré struktury“ vychovaly dokonalé následovníky a pokračovatele.

Spisovatele Beneše v Příbrami taky odsoudila mladičká husička, jejíž znalost posledního módního magazínu či receptu na hladkou pleť s velkou pravděpodobností vysoce předčily její znalosti trestního práva a celkový společensko-historický přehled, o přirozené inteligenci ani nemluvě.

Myslím, že pokud jí my všichni nechceme z našich daní celoživotně platit královskou rentu za zvěrstva, která pak bude muset někdo jiný napravovat a odčiňovat, je na ministru spravedlnosti, aby aspoň poté, co má v ruce poměrně kvalifikovaně zdůvodněný dnešní rozsudek krajského soudu,  ji okamžitě poslal na nucenou dovolenou a neprodleně zahájil proces kárného řízení s cílem ji jednou provždy zbavit soudcovského taláru. Už pro výstrahu všem ostatním.

Pro výstrahu všem, co hrdiny třetího odboje dosud považují za odsouzené – a tudíž nevěrohodné – občany. Pro výstrahu všem těm okresním břídilům, kteří právo viděli sotva z jedoucího rychlíku,  a přesto jim kdosi podivný dal právo nekvalifikovaně zasahovat svým spoluobčanům do životů.  

Samozřejmě se vnucuje logická otázka : Jak to, že vůbec mohla dotyčná soudkyně kdy talár obléknout ? Co je to za kriteria, která jí to bez problémů umožnila ? Co je to za kriteria, která umožňují soudit lidem, kteří si pletou národní hrdiny s kriminálními živly ? A jak dlouho budou taková kritéria ještě platit a umožňovat, aby soudy byly dále a dále zamořovány těmito sice mladými, ale z hlediska spravedlnosti naprosto bezcennými lidmi ?!

Dnes na Krajském soudě v Praze spravedlnost sice zvítězila. Zůstává však opodstatněná otázka, jestli by to tak také skončilo, pokud by nešlo o renomovaného spisovatele, za kterého se postavila podstatná část veřejnosti včetně – kupodivu- i nemalé části médií.

Zda je to jen záblesk v nekonečném tunelu, anebo (snad) blýskání na lepší časy, to ukáže nejbližší budoucnost.   

             Ing. Jiří Fiala
             současný mluvčí K 213
             V Košíku, dne 16. února 2006