O co šlo ? V celku banální záležitost, na našich silnicích bohužel dosti častá, výstižně charakterizovatelná jediným slovem – hulvátství. A jsme zase u úrovně pracovníků justice, zejména těch prvoinstančních. A abych byl ještě konkrétnější – u mladých soudců a soudkyň. Spisovatele Beneše v Příbrami taky odsoudila mladičká husička, jejíž znalost posledního módního magazínu či receptu na hladkou pleť s velkou pravděpodobností vysoce předčily její znalosti trestního práva a celkový společensko-historický přehled, o přirozené inteligenci ani nemluvě.
Spisovatele Jana
Beneše soud osvobodil, pochybnosti tím však jenom potvrdil
Při dnešním jednání odvolacího Krajského soudu v Praze ve věci údajného
výtržnictví a násilí vůči skupině obyvatel a vůči jednotlivci, kterého
se měl dopustit Jan Beneš, spisovatel a disident po léta žijící v
americkém exilu, vynesl senát za předsednictví soudkyně s
nepříliš šťastným jménem Urválková, osvobozující rozsudek a zprostil
pana spisovatele obžaloby v plném rozsahu, čímž beze zbytku vyvrátil
rozsudek soudu 1. stupně z Příbrami, který naopak uznal obžalovaného
vinným a odsoudil ho k podmíněnému trestu odnětí svobody.
O co šlo ? V celku banální záležitost, na našich silnicích bohužel
dosti častá, výstižně charakterizovatelná jediným slovem – hulvátství.
Nikoliv ovšem ze strany pana spisovatele.
Ten jel – jsa vycvičen americkým respektem k zákonům – přesně podle
předpisů, které v daném místě nařizovaly třicítku. Jenže místní
zvyklosti byly jiné, a tak za ním jedoucí vozidlo dávalo vehementně
najevo svou nelibost nad přísným dodržováním pokynů dopravního značení,
na které řidič v českých poměrech asi zvyknutý nebyl – houkalo,
oslňovalo zezadu dálkovými světly a několikrát se pokusilo velmi
riskantním způsobem pana spisovatele předjet, což se mu nepodařilo a
jen na poslední chvilku byla odvrácena kolize s protijedoucím
autobusem (ona tam ta třicítka asi úplně zbytečně nebyla). No prostě,
pirát silnic. Jenže to mu nestačilo, a protože byl pan Hulvát
(občanským jménem jistý Zacharda) zvyklý si zřejmě vyřídit všechno na
místě, sledoval spisovatelovo auto až na parkoviště před supermarketem,
kde zastavil, vyřítil se z vozu, otevřel dveře u vozu pana spisovatele
a jal se mu sprostě nadávat a dokonce ho tahat z auta – proč by
taky ne, vždyť pan spisovatel byl starší člověk, fyzickou konstrukcí
nebudící přílišný respekt (jiný respekt pan Hulvát nikdy před nikým
nepociťoval) – tak čeho se obávat. Hulvátství lze v takovém případě dát
beztrestně volný průchod. Spisovatel Beneš nejen že byl zjevně mnohem
starší a fyzicky slabší, ale byl také po operaci, takže případná rvačka
s mnohem silnějším protivníkem by ho mohla ohrozit nejen na zdraví, ale
přímo i na životě. Jeho obavy lze tudíž považovat za zcela důvodné.
Vytáhnul proto jediné, co měl po ruce, startovací pistoli, a tou
útočníkovi pohrozil. Útočník pochopil hrozbu, která rázem měnila
situaci pokud jde o fyzickou převahu – a utekl. Protože si ale všimnul,
že si pan spisovatel zapsal číslo jeho auta a zjevně chtěl policii
upozornit na pirátský způsob jeho jízdy, řekl si, že to obrátí – a
trestní oznámení naopak podal on. Že prý mu pan spisovatel bezdůvodně
vyhrožoval zbraní a chtěl mu „ustřelit palici“.
Takže potud zhruba popis skutkové podstaty. Postup, který následoval ze
strany policie a potom i soudu, byl do značné míry pro současnou českou
justici a její stav symbolický.
Nejen že uvěřila zjevně pochybnému a zčásti zcela rozporuplnému
svědectví pana Hulváta a jeho družky, kteří pro ni byli bezúhonnými a
věrohodnými občany, ale ještě dokonce přičetla k tíži spisovateli
Benešovi, že byl za totality – v 60. letech - ve vykonstruovaných
politických procesech odsouzen a že tudíž věrohodnou osobou pro soud
není. Co na tom, že tyto rozsudky byly dávno zrušeny, prohlášeny za
nulitní od samého počátku a spisovatel plně rehabilitován, co na tom,
že u nás již přes 10 let platí zákon o zločinnosti komunistického
režimu a o právu na odpor proti němu, podle něhož je tento pán národním
hrdinou – pro českou justici zůstal nevěrohodným zločincem.
Dnešní jednání krajského soudu sice vrátilo vynesením osvobozujícího
rozsudku panu spisovateli Benešovi plně jeho občanský i lidský kredit,
pochybnosti však rozhodně nevyvrátilo. Samozřejmě že ne o
panu spisovateli, ani o jeho nevině, ale o tom, v jaké zemi to vlastně
žijeme a především - kdo nás to soudí.
Někdo by mohl namítnout : Vždyť ho osvobodili, tak co !!
Ano, dnes to sice bylo v pořádku – ale co to všechno předtím ?
Pan spisovatel Beneš je člověk na první pohled inteligentní, přímý a s
přímostí se často snoubí i její sestra – pravdomluvnost. Stačí průměrně
inteligentní člověk, nemusí mít ani speciální psychologické školení
nebo vzdělání, aby tohle všechno rozpoznal během krátkého
rozhovoru. Takže je namístě se ptát : Jak to, že to nerozeznal
vyšetřovatel, jak to, že uvěřil dvěma evidentně pochybným existencím,
navíc potvrzujícím vzájemný intimní vztah (takové svědectví se třeba v
Americe považuje za svědectví pouze jediné osoby), jak to, že na
základě rozporuplných výpovědí podal návrh na obžalobu – a zejména
potom : Co to sedí za pitomce na okresním státním zastupitelství, kteří
tu žalobu skutečně napsali a podali – a už vůbec nemluvě o příbramské
soudkyni, která vydala nejprve trestní příkaz, a potom pana spisovatele
i odsoudila.
Jak to, že tenhle zjevný nesmysl, který se před soud vůbec neměl nikdy
dostat, řešil a zastavil až krajský soud (a zaplaťpánbůh aspoň za to)
!!
A jsme zase u úrovně pracovníků justice, zejména těch prvoinstančních.
A abych byl ještě konkrétnější – u mladých soudců a soudkyň.
Občas zaslechnu, že mladí to vyřeší, že ty „staré struktury“
vystřídají. To asi vystřídají, jenže jestliže je nikdo nepovede k tomu,
co to je právo a spravedlnost a také co to je zdravý selský rozum a
zvláště pak právní cit a odhad na lidi, nevyřeší tito mladí soudci
samozřejmě vůbec nic, naopak, situaci ještě dále zhorší, protože o
jejich „kvalifikovanosti“ a úrovni právního vědomí lze v mnoha ohledech
úspěšně pochybovat.
Stačí se jen po těch soudech trochu rozhlédnout – Šimarková se Sládkem
na Praze 8, trio Horká, Tondrová, Kloudová na Praze 9, Hájek na Praze
7, Wagnerová s Brázdilovou na Praze 1, a tak bychom mohli pokračovat
soud od soudu – to všechno o něčem vypovídá, ti všichni mají mnohé
společné.
Především je to absolutní absence historického, ba i širšího kulturního
povědomí, neúcta k pravdě a lidským právům, k tradičním evropským
hodnotám a také pocit, že s pravdou lze libovolně žonglovat, že s ní
lze nakládat podle toho, jak se nám to zrovna hodí a líbí, že ji lze
modelovat jako plastelínu, stejně jako pocity absolutní moci,
beztrestnosti a neodvolatelnosti – to vše z většiny těchto soudců činí
drzé, nafoukané a s definicí soudce prosazujícího právo a spravedlnost
nic společného nemající normalizační spratky. Ano, myslím, že to je
přesně ten termín, kterým lze většinu z nich nejlépe
označit. Za normalizace – pověstné falší a přetvářkou
- většinou vyrostli, u většiny z nich lze důvodně předpokládat,
že to rozhodně nebylo v rodinách, které byly totalitním režimem nějak
poškozovány, spíše naopak. Takže si v nich tzv. „staré struktury“
vychovaly dokonalé následovníky a pokračovatele.
Spisovatele Beneše v Příbrami taky odsoudila mladičká husička, jejíž
znalost posledního módního magazínu či receptu na hladkou pleť s velkou
pravděpodobností vysoce předčily její znalosti trestního práva a
celkový společensko-historický přehled, o přirozené inteligenci ani
nemluvě.
Myslím, že pokud jí my všichni nechceme z našich daní celoživotně
platit královskou rentu za zvěrstva, která pak bude muset někdo jiný
napravovat a odčiňovat, je na ministru spravedlnosti, aby aspoň poté,
co má v ruce poměrně kvalifikovaně zdůvodněný dnešní rozsudek krajského
soudu, ji okamžitě poslal na nucenou dovolenou a neprodleně
zahájil proces kárného řízení s cílem ji jednou provždy zbavit
soudcovského taláru. Už pro výstrahu všem ostatním.
Pro výstrahu všem, co hrdiny třetího odboje dosud považují za odsouzené
– a tudíž nevěrohodné – občany. Pro výstrahu všem těm okresním
břídilům, kteří právo viděli sotva z jedoucího rychlíku, a přesto
jim kdosi podivný dal právo nekvalifikovaně zasahovat svým spoluobčanům
do životů.
Samozřejmě se vnucuje logická otázka : Jak to, že vůbec mohla dotyčná
soudkyně kdy talár obléknout ? Co je to za kriteria, která jí to bez
problémů umožnila ? Co je to za kriteria, která umožňují soudit lidem,
kteří si pletou národní hrdiny s kriminálními živly ? A jak dlouho
budou taková kritéria ještě platit a umožňovat, aby soudy byly dále a
dále zamořovány těmito sice mladými, ale z hlediska spravedlnosti
naprosto bezcennými lidmi ?!
Dnes na Krajském soudě v Praze spravedlnost sice zvítězila. Zůstává
však opodstatněná otázka, jestli by to tak také skončilo, pokud by
nešlo o renomovaného spisovatele, za kterého se postavila podstatná
část veřejnosti včetně – kupodivu- i nemalé části médií.
Zda je to jen záblesk v nekonečném tunelu, anebo (snad) blýskání na
lepší časy, to ukáže nejbližší budoucnost.
Ing. Jiří
Fiala
současný
mluvčí K 213
V
Košíku, dne 16. února 2006