MALÉ PŘIPOMENUTÍ VÍTĚZSTVÍ VELKÉHO ÚNORA
Duní
těžké boty Vítězného Února,
Ozbrojená pěst děl-rolnického tábora
Po dlažbě naší Matky měst,
Ta krutá lidu pěst,
V celou zem své chtivé drápy roztáhla,
I nejmenší ves záhy zasáhla,
Aby tak na desítky let
Zžírala lidské duše, těla,
Ostnatým drátem pevně omotala
Co vtloukala do hlav asi?
Vláda její žeť na věčné časy!
Nadějně občas se zablýsklo,
Tu dřív ondy později
Zhasly ty jiskérky nadějí.
Oblohou těžké mraky se vznášejí,
Vše opět zmohla ta rudá lidu pěst!
Kam poděla se pravda, láska, čest?
Lítost a pokora stále nejsou k mání
Mamon a Moc budí pouhé zdání
Příchodu nové lepší doby.
Kéž jen to nejlepší navždy nás zdobí!
Ale i vy, braši bodří,
Všech odstínů a barev,
Vylezte ze záhadných svých larev,
Neztrácejte však nikdy ze zřetele,
Že celá naše milá země
Byla darem Stvořitele!
Připomeňte sobě dnes a denně
Pokolení, jež po nás vzejde,
Co po nás dobrého jen přejme?
Zlaťáků plnou pouze nůši
A vyprázdněnou pro ni duši?
Cože potomkům že předáme,
Sami že nic už nemáme?
Ó ano, po předcích přec nám něco zbylo,
To nejvzácnější dědictví,
By dobře se jim tady žilo,
Zákon ctít ,
Víru neztratit,
Vědět co je čest,
Neohýbat záda,
Duši neprodat!
Co všem nejvyšší by měla býti slast?
Být opět pyšný na svou vlast!
A ten co bude vládnout českým lánem,
Nechť má neustále na mysli
Kdo
že je tu tím pravým Pánem !
Eva Clarová, Tábor, 12. 2. 2006