Znáte to, scéna jako z
grotesky: přijdou hosté a najednou se nic nedaří, jak by
mělo. Z příborníku začne vypadávat neumyté
nádobí, které jste tam na poslední
chvíli narychlo naskládali, ze skříně
vylétne hejno molů, pohovce se ulomí noha a když si host
nedejbože potřebuje umýt ruce, v koupelně se vytrhne
vodovodní baterie nebo upadne bojler. Nic z toho ale
nestačí k přiblížení nehody, která tento
týden postihla českou justici v cause Čunek – jedinou
přijatelnou paralelou je snad situace, kdy se zpoza dveří, za
nimiž hostitel předstíral existenci svátečního
pokoje, ozve zabučení, pak se objeví hlava s rohy a bytem
se počne linout odér chlévské mrvy.
Ostuda, kterou senát Vrchního soudu v Praze za předsednictví
Naděždy Žákové utrpěl, když rozhodl, že "justiční mafii" nesmí soudit Vojtěch
Cepl ml., je vskutku fenomenální. Vrchní soud svým rozhodnutím překonal vše, co
bylo užaslé veřejnosti v této mýdlové opeře dosud naservírováno – a nebylo toho
málo.
Podezřelý byl už
samotný počátek vyšetřování.
Připomeňme, že jím byl pověřen stejný tým,
který se předtím blýskl nedůvodným
trestním stíháním důstojníka BIS
Vladimíra Hučína a jehož
členové, místo aby byli za svůj výkon odměněni pochvalnou zmínkou v učebnicích
trestního práva, kapitola Trestné činy veřejných činitelů, a dlouhodobým pobytem
v místě se zamřížovaným výhledem do krajiny, byli v intencích české
spravedlnosti povýšeni a "nasazeni" na další citlivý případ. [Pozn.: Kursivou
vyznačená část neprošla v Lidových novinách redakční
censurou.]
Další peripetie Čunkovy aféry jsou všeobecně známy,
proto jen stručně: řešení faux pas
"dvojitým odpíchnutým salichovem", kdy jedna
nezákonnost byla napravována nezákonností
další, ostrá mediální kritika tohoto
zasahování do nezávislosti
vyšetřovacích orgánů, proslulý výrok
Marie Benešové o zákulisních
machinacích a justiční mafii a nakonec žaloba sedmi hlav
řečené justiční mafie na M. Benešovou, již –
s výjimkou jednoho žalobce – soudce Krajského soudu
v Praze Vojtěch Cepl ml. zamítl, když dospěl k závěru, že
slova stínové ministryně spravedlnosti nebyla
právě vhodná, rozhodně však jsou natolik dobře
podložena prokázaným jednáním žalobců, že o
omluvě nemůže být řeči.
Ceplův rozsudek, jemuž
předcházelo velmi zevrubné dokazování, je
dobře a přesvědčivě odůvodněn: namísto úmorných
rekapitulací a mlácení prázdné
slámy, jimiž jsou české rozsudky typické, soudce
vysvětlil, kterým z provedených důkazů uvěřil a proč,
jaké závěry si z nich udělal a proč se v případě
šesti žalobců rozhodl žalobě nevyhovět. Celé to
navíc bylo doprovázeno maximální
otevřeností a veřejností celého
řízení, včetně přímých přenosů z
jednání. "Kdybych to byl býval věděl, tak by jsem
sem nechodil!", museli si říkat žalobci, kteří od
krajského soudu odešli, obrazně řečeno, s ostudou ne na
kabát, ale na celý šatník.
Justiční mafie nyní vrací úder: je těžko uvěřit, že usnesení
vrchního soudu je vůbec míněno jako pokus o hledání spravedlnosti a nikoli jako
otevřený akt instanční šikany.
Rozhodnutí převrací
naruby zásady procesního práva, když bere soudci
právo rozhodovat o tom, které důkazy provede, a princip
koncentrace řízení vykládá v
příkrém rozporu s jeho účelem, jímž je
zrychlení a zefektivnění řízení. Naprosto
bezprecedentní je výrok o odnětí věci
zákonnému soudci: porušuje se jím
ústavně zakotvené právo a navíc se
řízení vrací do bodu nula, neboť nový
soudce bude muset veškeré dokazování
zopakovat a mimo jiné znovu vyslechnout navržené svědky.
Chyby v řízení v žádném případě
nebyly toho druhu, aby odůvodňovaly odvolání soudce: to
je opatření vyhrazené pro vůbec nejtěžší
excesy a v praxi se s ním lze setkat jen naprosto
výjimečně, navíc nikdy v případě prvního
zrušovacího rozhodnutí.
Není to první a zřejmě
ani poslední případ, kdy pražský vrchní
soud odbornou i laickou veřejnost šokoval. O osobnostním
senátu, který se v Čunkově cause tak horlivě angažoval, a
o vpravdě strašidelné úrovni jeho
rozhodování kolují mezi advokáty
nesčetné "městské legendy", mimo jiné o tom, že
některé jeho členky získaly právnické
vzdělání v rychlokursu pro dělnické kádry a
tyto nedostatky později kompenzovaly loajalitou ke komunistické
straně, o jejíž legitimaci svou kariéru opřely.
Usnesením vrchního soudu spor fakticky končí: žalobci by klidně
mohli vzít svou žalobu zpět – o tom, že jsou součástí justiční mafie, která
dokáže ze zákulisí ovlivnit libovolnou causu, nás přesvědčili způsobem, na němž
nic nezmění ani omluva zvící Karlštejna.
Otázkou je, co s justicí, která
nám tuhle trapnou frašku předvedla. Nedozrál po letech ujišťování, že situace v
resortu spravedlnosti sice není optimální, ale pomalu se zlepšuje, a hlavně
nesmíme sáhnout na posvátnou krávu soudcovské nezávislosti, přece jen čas k
radikálnějšímu systémovému řešení?
(Psáno pro Lidové noviny, vychází 12. 3. 2009; z důvodu zachování authenticity je ponechána původní vulgární orthografie)