- Zhrzená milenka ze Štrasburku
-
Patří k záslužným činům České advokátní komory, že každoročně
pořádá spanilou jízdu do Rady Evropy a k Soudu pro lidská práva do
Štrasburku. Obtížena mateřskými povinnostmi jsem v minulých letech
nenašla prostor, abych se mohla těchto exkurzí zúčastnit, ale
letos mi náhoda přihrála pro dítko školku v přírodě ve stejném
termínu jako měl proponovaný výlet do Štrasburku, takže jsem se
zúčastnit mohla.
Subjektivní
zpráva o účasti na cestě členů České advokátní komory k Radě
Evropy
Patří
k záslužným činům České advokátní komory, že každoročně
pořádá spanilou jízdu do Rady Evropy a k Soudu pro lidská
práva do Štrasburku. Obtížena mateřskými povinnostmi jsem
v minulých letech nenašla prostor, abych se mohla těchto
exkurzí zúčastnit, ale letos mi náhoda přihrála pro dítko školku
v přírodě ve stejném termínu jako měl proponovaný výlet do
Štrasburku, takže jsem se zúčastnit mohla.
První
zážitek byl ryze geografický. U vědomí, že při cestě vlakem se
několikrát přesedá a přímá letecká doprava z Prahy do
Štrasburku též neexistuje, rozhodla jsem se jet autem a mentálně
jsem se připravila na cestování typu „od nás až na konec
světa“. Opravdu příjemným překvapením bylo, že Praha –
Štrasburk obnáší cca 620 km a pokud nechytnete předvelikonoční
frontu na dálniční křižovatce Berlín – Norimberk tak, jak
jsem ji chytila já, cestu za šest hodin lze v pohodě
zvládnout.
Na
konci cesty mne čekal Štrasburk, kde jsem nebyla dobrých sedm let.
Změny, které jsem zaregistrovala, byly naprosto markantní. Před
sedmi lety byl Rada Evropy organizací se sice nesvětovou
působností, ale bezesporu se světovým významem. Letos jsem při
tamějších vodních tocích našla zhrzenou milenku, shlížející svojí
zašlou budovou na zářivý palác evropského parlamentu s asi
podobnými pocity, s jakými si dvě sousedky ve známé filmové
trilogii „Slunce, seno…..“ házely navzájem přes
plot u vidiny svatby „našich mladejch“ dříve darované
předměty. Jak symptomaticky prohlásil jeden z pracovníků Rady
Evropy, se kterým měla naše delegace schůzku: „Nejdřív nám
ukradli (míněno Evropská Unie) vlajku s hvězdami, potom
evropskou hymnu – Beethovenovu Ódu na radost – a teď
nám kradou kompetence“…… S masivním
vstupem dalších států do EU totiž Rada Evropy prožívá viditelnou
krizi identity a ptá se po svém vlastním účelu. Její členské státy
se totiž rozdělily do dvou početně zhruba rovnocenných táborů.
V jednom jsou členové Rady Evropy jsoucí zároveň členy
Evropské Unie, v druhém klubu jsou, ehm, ehm, ti druzí, kteří
v Evropské Unii nejsou. Jak nám bylo vysvětleno, Rada Evropy
je důležitým fórem, na kterém právě tyto nečlenské státy Evropské
Unie mohou diskutovat svoje panevropské zájmy. Představa, jak
členský Ázerbajdžán diskutuje s novým horkým kandidátem na
člena Rady Evropy, totiž Běloruskem, svoje panevropské zájmy a
ideje, mi způsobila takové zamlžení zraku, že jsem se nezmohla ani
na žádnou ze svých ironicko-sarkastických poznámek, kterou by bylo
lze ode mne za daných okolností po právu očekávat.
Jednou
z cest, kterou se Rada Evropy domnívá posílit svoji
chřadnoucí autoritu, je vyzdvihnutí významu Evropského soudu pro
lidská práva. Problém ovšem je, že i tomuto slovutnému soudnímu
shromáždění vyrostla zdatná konkurence, a to ve formě Soudního
dvora Evropských společenství v Lucemburku. Již nyní
došlo k nevyhnutelnému, totiž, že obě ctihodné soudní
instituce vydávají rozsudky opačného znění. Stalo se tak při
posuzování nároku obyvatelky britského Gibraltaru, zda má tato
právo volit do parlamentu EU či nikoliv. Brusel rozhodl že
nikoliv, Štrasburk že ano – a hádej, kdo má větší a
duhovější kuličky. Zmíněný problém se má řešit tím, že Evropská
Unie přistoupí jako celek k Evropské úmluvě o základních
lidských právech a svobodách, čímž Soud pro lidská práva získá
úplně nejvrchnější ze všech jurisdikcí. Svoji další superšanci
vidí Rada Evropy v přijetí Evropské ústavy, u níž by právě
Soud pro lidská práva hlídal její ústavnost a slučitelnost
s lidskými právy. Jestli je připraven ještě nějaký další
projekt nevím, neboť po vyslechnutí této informace jsem ve
vzájemné zacyklenosti definitivně ztratila přehled.
Vyvrcholením
setkání s jednotlivými pracovníky Rady Evropy a Soudu byla
bezesporu diskuse s paní Sally Dollé, ve Štrasburku aktivním
advokátům všem dobře známá registrátorka českých případů. Právě od
ní dostáváme ty úsměvné dopisy, kterými byla naše stížnost „zjevně
neopodstatněnou“. Předně jsme si od zmíněné dámy vyslechli
vskutku hanozpěv na iniciativu českých občanů zvanou „Štrasburský
výbor“, která se domáhá, aby jednotlivá odmítnutí byla řádně
zdůvodněna a záznamy o nich byly uloženy v jiném než „tajném“
spisu, navazujícím údajně na každou jednu podanou stížnost. „Snad
je to časem přejde“ pravila paní Dollé a postěžovala si nám,
s jakými nesmysly typu „vaše větve přes náš plot“
lidé Soud zatěžují, takže tomuto opravdu nezbývá nic jiného, než
takovéto nesmysly odmítat. Protože jsem určitě nebyla sama, kdo
sepsal takřka vlastním potem a krví do Štrasburku řadu stížností
podpořených i vlastní judikaturou soudu, které byly v zápětí
odmítnuty jako „zjevně neopodstatněné“, nebyla jsem
pravděpodobně také jediná, kdo se při tomto hodnocení paní Dollé
pořádně naštval. Nicméně diskuse na toto téma nebyla dost dobře
možná, neboť na argument „máme jurisdikci 800 milionů lidí“
mne napadalo pouze odpovědět „a pracovní dobu od devíti do
dvanácti a od dvou do půl páté“, což by asi nebylo košer.
V každém případě jsem si pouze v duchu citovala četná
rozhodnutí Soudu, opakovaně udílející členským státům lekce,
že „přetíženost justice není důvodem pro porušování práva na
spravedlivý proces a projednání případu v přiměřené lhůtě“.
Pakliže chce Soud a Rada Evropy skutečně získat na vážnosti,
pravděpodobně bude muset přehodnotit svůj vlastní vztah k normě,
jejíž dodržování vynucuje od svých vlastních členských států.
Cesta, kterou by se samotný Soud rád ubíral, totiž, že by po vzoru
Supreme Court Spojených států amerických si sám určoval,
kterými případy se bude zabývat a kterými nikoliv, při připadá
jako cesta do pekel, která by zcela zničila samotnou
opodstatněnost existence Soudu.
Dalším ze stesků paní Dollé bylo, že
soud v podstatě nedostává z České republiky žádné
zajímavé stížnosti kromě stížností na průtahy řízení. Myslím si,
že tomuto nedostatku je možno snadno odpomoci – možná by
stačilo jenom pečlivěji číst zasílané a pro „zjevnou
neopodstatněnost“ odmítnuté stížnosti, které, mimochodem,
nejsou nikde uveřejňovány a jejichž spis se po jednom roce
archivování skartovává.
Podstatně zajímavější než stesky byly
ovšem návrhy řešení, jak s neúměrně dlouhými řízeními před
národními soudy pohnout a jak zamezit masivnímu předkládání
stížností Soudu právě pro porušení práva na spravedlivý proces
v přiměřené lhůtě. V zásadě existují tři cesty, z nichž
– dle mého názoru – by v České republice měly být
uplatněny všechny tři, když fakticky není uplatněna ani jedna.
První je „italská cesta“,
která vytvořila na nejvyšší vnitrostátní úrovni nástroj, který
zamezuje předkládání italských stížností pro délku řízení rovnou
do Štrasburku a nutí stěžovatele nejdříve využít vnitrostátní
stížnost, na jejímž základě může stěžovatel dosáhnout stejně
spravedlivého zadostiučinění jako na půdě Štrasburku.
V souvislosti s touto cestou mne napadá causa „Hartman
a Hartman proti Česká republika“, ve které se naše milovaná
vlast ústy svého zmocněnce pro zastupování státu před Soudem pro
lidská práva snažila procpat ideu, že stejná možnost de facto
existuje i v ČR, a to ve formě zákona o náhradách škody za
nesprávné rozhodnutí orgánu státní správy č. 82/1998 Sb. Soud pro
lidská práva dle mého názoru zcela oprávněně Českou republiku
s tímto konstruktem ze Štrasburku vyhnal řka, že před našimi
vnitrostátními orgány se spravedlivého zadostiučinění za
nepřiměřeně dlouhý proces dovolati nelze. Abych toto právní
stanovisko ověřila, využiji skutečnosti, že sama jsem nyní ve
sporu s Českou republikou o náhradu škody za nesprávné
rozhodnutí státního orgánu a zmíněnou konstrukci České republiky u
soudu uplatním. Dovolím si následně p.t. čtenářskou obec
informovat, jak daleko a jakým krokem mne místně příslušný Obvodní
soud pro Prahu 2 požene.
Druhou cestou je „severská
cesta“, v níž osobně mám já nejmenší důvěru. Je totiž
založena na masivním rozvoji mediace, vedoucí k předcházení
sporů. Protože v českých podmínkách je souzení se nedílnou
součástí národního charakteru a region Slovácka (viz „Slovácko
sa súdi“) přerostl až na hranice Chebu, nedomnívám se, že by
Češi byli ochotni svůj národní sport dobrovolně opustit.
Třetí cestou je „rakouská
cesta“, která se mi zdá – byť s výhradami –
nejschůdnější. Spočívá totiž v masivní computerizaci soudů,
ke které v posledních letech v Rakousku došlo. Protože
s touto zemí sdílíme společné dědictví rakousko-uherské
byrokracie, opravdu by mne zajímalo, jak se u našich sousedů
vypořádali se soudními spisy slepovanými klovatinou,
praktikovaných u našich soudů až do dnešních dnů. Výhradu ovšem
mám k druhé části „rakouské cesty“, představované
svěřením velké části pravomocí vyšším soudním úředníkům. Při
pohledu na to, čeho jsou schopny některé soudní úřednice na
příklad na Obchodním rejstříku, jsem přesvědčena o tom, že další
svěřování rozhodovacích pravomocí o právních věcech osobám často
bez právnického vzdělání, je opět cestou nevedoucí k praktickým
výsledkům.
Program České advokátní komory trval
od pondělí do čtvrtečního dopoledne, ovšem večerního programu ve
středu a čtvrtečního setkání jsem se nemohla zúčastnit. Byla jsem
totiž postižena fatálním zánětem středního ucha, dle mého názoru
jednoznačně psychosomatického původu: některé věci se prostě
nedaly poslouchat. To však nic neubírá na tom, že celé setkání
organizované Českou advokátní komorou bylo nesmírně zajímavé
a bezesporu užitečné i pro praktické zastupování klientů před
Soudem pro lidská práva. Bude mi skutečným potěšením se podobného
výjezdu účastnit i příští rok: doufám jen, že jeho následkem
neohluchnu úplně.
JUDr. Klára Veselá Samková, advokátka |