Těsnopisecká zpráva ze 17. schůze Senátu I.

Těsnopisecká zpráva ze 17. schůze Senátu Parlamentu České republiky 1. den schůze (22. července 2004), část I.

Těsnopisecká zpráva

ze 17. schůze Senátu

Parlamentu České republiky

1. den schůze

(22. července 2004)

 

 

Dámy a pánové, následujícím dnešním bodem jednání je

Návrh Senátu na propůjčení nebo udělení státních vyznamenání.

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 395.

Odůvodněním tohoto návrhu byl pověřen místopředseda Podvýboru Organizačního výboru pro státní vyznamenání pan senátor Karel Tejnora, kterého nyní žádám, aby nám návrh přednesl.

Senátor Karel Tejnora: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážené kolegyně, kolegové, Podvýbor pro státní vyznamenání shromáždil na své půdě 45 návrhů k projednání.

Výbor po rozdělení se sešel 22. června na svém jednání, kdy projednal část návrhů, odložil a doprojednal 13. července. Výsledkem jednání Podvýboru je seznam návrhů na vyznamenání, který jste obdrželi jako senátní tisk č. 395.

Podvýbor na svých jednání schválil a doporučil na udělení řádu T. G. Masaryka bez udání stupně prof. Vlastimila Kybala, JUDr. Josefa Patejdla, Jiřího Sedmínka a Jiřího Sousedíka.

Medaile za hrdinství bez udání stupně doporučil pana Karla Astera, pana plk. Josefa Brixiho, plk. v. v. Vasila Coka, kolektiv MALÁ PEVNOST TEREZÍN, MUDr. Václava Provazníka, prof. MUDr. Karla Rašku a prof. MUDr. Helenu Raškovou.

Dále doporučil na medaile za zásluhy bez udání stupně JUDr. Viléma Bernarda, JUDr. Alenu Ticháčkovou Benešovou, prof. Dr. Martina Černohorského, dr. Jiřího Grygara, dr. Otakara Kalandru, plk. v. v. Arnošta Kubíka, pana Ignáce Lakomého, prof. Dr. Aloise Musila, prof. Dr. Jiřího Pokorného, pana Josefa Pospíšila, Františka Radkoviče, Ing. Petra Šichtance, pana Blažeje Vilíma, plk. v. v. Otokara Vinkláře a pana mjr. Karla Víta.

Z toho je patrno, že navrženo je 26 občanů, u 19 Podvýbor neshledal při hlasování takovou závažnost, aby doporučil plénu Senátu schválit na vyznamenání.

Já bych chtěl z tohoto místa připomenout, že pokud se podíváme na data narození prakticky 90 procent navržených jsou to lidé, kteří prožili život v minulém století, kdy proběhly události druhé světové války a následného vývoje socialistické republiky, socialismu se všemi jeho klady i zápory.

To bylo i příčinou, že Podvýbor přerušil své jednání nadvakrát, protože se chtěl seznámit se všemi možnými dostupnými informacemi k tomuto dění. Myslím, že ač některá jména tady chybí, budou v rozpravě navržena.

Dále bych chtěl ještě zmínit jednu věc, Podvýbor zvažoval ocenění zdravotníků, v podstatě lidí, kteří v současné době určitým způsobem nasazují své životy, své zdraví, ale byl zde pouze jeden takovýto návrh, který nebyl přesně typický pro formulaci ze zákona na navržení za zásluhy či statečnost.

Proto bych vás chtěl z tohoto místa poprosit, pokud byste věděli o příkladném počinu, co se týče záchranářů, požárníků atd., ve vašem okolí, že Podvýbor jistě rád takovéto návrhy přijme a příští rok předloží plénu Senátu k posouzení a navržení eventuálně jako skupinu.

Toto představení bych považoval pro tuto chvíli za vyčerpané. Ostatní materiály a podrobnosti jsou obsahem tisku.

Místopředseda Senátu Ladislav Svoboda: Děkuji vám, pane kolego, a prosím, abyste přijal místo u stolku zpravodajů a sledoval rozpravu, kterou nyní otvírám.

Do rozpravy jsou písemně přihlášeni dva senátoři, a to senátor Rakušan a senátor Pavlata. Uděluji slovo prvnímu z nich, a to panu senátorovi Janu Rakušanovi.

Senátor Jan Rakušan: Vážený pane předsedo, pane předsedající, kolegyně a kolegové, po obdržení pozměňovacího návrhu kolegy Mejstříka cítím povinnost vystoupit. Nejsem a necítím se odborníkem na případ bratrů Mašínových. Jen jsem měl to štěstí seznámit se před 40 lety s některými informacemi od přímého účastníka pana Cukra z Lošan. Šlo mimochodem o nevinnou oběť následné persekuce.

Dále jsem si přečetl dostupnou literaturu, nikoli majora Zemana, a když jsem se dověděl o datu konání veřejného slyšení v Senátu, šel jsem tam v dobré víře uplatnit svůj postoj. V hlavním sále ještě před svým vystoupením jsem měl pocit, že jsem na schůzce jakési tajné organizace. Po svém vystoupení jsem byl zahrnut nadávkami a výkřiky "hanba, fuj, bolševiku" apod. Velmi mě to překvapilo u lidí, kteří bojovali za demokracii, tedy i za právo vyslovit odlišný názor.

Z mého vystoupení vám odcituji pouze krátkou pasáž: V průběhu jejich akcí je několik sporných bodů. Já bych se však soustředil pouze na jediný, zabití příslušníka SNB Honzáka v Čelákovicích. Šlo o odzbrojeného, svázaného, omámeného zajatce a toto slovo zajatce chci ještě jednou zdůraznit. Jak praví klasik, vražda na Tyranu není zločinem, zabití bezmocného zajatce je vždy vraždou a zločinem.

Proto nemohu podporovat návrh na vyznamenání bratrů Mašínů. Nepoužívejme v obráceném gardu komunistické Když se kácí les, padají třísky. Protože každá tříska je jeden zmařený lidský osud. Historie nás má poučit o vlastních chybách, nemáme však právo ji přepisovat.

Zločin zůstává zločinem, v roce 1945, 1953 nebo v Iráku 2004. Konec citátu z veřejného vystoupení.

Domnívám se ze svého hlediska, že v posuzování tohoto případu je klíčové slovo "zajatec" a "zabití", nikoli slova třetí odboj, kolaborace, zbabělost, justiční vraždy, totalitní systém apod.

Nejdříve si musíme vyjasnit pojem zajatec. Dovolím si odcitovat, Ženevskou úmluvu ze dne 12. srpna 1949. Podepsaní zmocněnci vlád zastoupených na diplomatické konferenci, která se konala od 21. dubna do 12. srpna 1949, ale za účelem revize Úmluvy sjednané v Ženevě dne 27. července 1929, týkající se válečných zajatců, se dohodli takto. Teď vám z toho odcituji: Pokud to byla válka, a byla to válka proti totalitnímu režimu, musíme se řídit těmito pravidly. Pokud to válka nebyla, šlo z mého hlediska o loupežnou vraždu. Já jsem nikdy nezpochybňoval, že šlo o válku a jako válečný akt to tedy hodnotím. S osobami, které se přímo nezúčastní nepřátelství, včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří složili zbraně, a u osob, které byly vyřazeny z boje nemocí, zraněním, zadržením nebo jakoukoli jinou příčinou, bude za všech okolností zacházeno lidsky, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování založeného na rase, barvě, náboženství či víře, pohlaví i rodu či majetku, nebo na jakémkoli jiném obdobném znaku. Proto jsou a zůstávají zakázány v každé době a na každém místě, pokud jde o osoby shora zmíněné, útoky na život a zdraví, zejména vražda ve všech formách, mrzačení, kruté nakládání, trýznění a mučení. Konec citátu.

Své vystoupení končím zobecněním, že zabití zajatce je zločin, ať je zajatcem antikomunista, komunista, fašista, terorista nebo jakýkoli jiný člověk. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ladislav Svoboda: Děkuji, pane senátore. Nyní uděluji slovo druhému písemně přihlášenému, a to panu senátorovi Josefu Pavlatovi.

Senátor Josef Pavlata: Vážený pane předsedající, dovolte, abych na začátku vaším prostřednictvím pozdravil členy vedení Konfederace politických vězňů v čele s paní Kavalírovou, kteří se přišli na naše dnešní jednání podívat. Dobrý den.

Pane předsedající, dámy a pánové, podvýbor pro státní vyznamenání, jehož jsem členem, se na několika schůzkách vyjadřoval k desítkám různých návrhů. K některým z nich se vracel, a zcela nejvýrazněji to bylo právě v kauze odbojové skupiny bratří Mašínů. O tomto návrhu se dokonce hlasovalo dvakrát. V prvním případě byli pro dva z osmi přítomných, v druhém případě čtyři z deseti přítomných.

Myslím si, že celý tento případ je velmi závažný, koneckonců bylo k němu konáno i veřejné slyšení, s jehož obsahem jste zcela jistě seznámeni. Bude tedy dobře, když se k němu vrátí i dnešní jednání v plénu. Ostatně už se tak stalo, zahájil to kolega Rakušan.

Návrh na státní vyznamenání předložil pan docent ing. Jan Nedoma, CSc. z Prahy 8, z odbojové skupiny bratří Mašínů chce vyznamenat celkem šest osob - Ctirada Mašína, Josefa Mašína, Milana Paumera a in memoriam Václava Švejdu, Zbyňka Janatu a Ctibora Nováka.

Asi máte ten původní návrh, takže jste s ním seznámeni. Rád bych nyní přečetl závěrečné odůvodnění návrhu. Pan Nedoma píše, že žádost je odůvodněna jejich statečným odbojem proti komunistickému totalitnímu režimu 50. let a v případě pana Ctibora Nováka též za jeho odbojovou činnost proti nacistickému režimu. A dále tím, že je naší povinností poděkovat jim za statečnost, s jakou se obětovali za naši svobodu, a to především v době, kdy narůstají preference komunistů, aby si národ uvědomil, kde jsou skutečné životní hodnoty, co znamená, kde začíná a končí svoboda národa. Tolik z návrhu docenta Nedomy.

Já osobně se domnívám, že bratři Mašínové vstoupili s krutým a nelidským režimem 50. let do otevřené války, pravděpodobně i ve jménu památky svého otce. Ostatně generál Mašín těsně před tím, než skončil na nacistickém popravišti, svým synům vzkázal: Pamatujte, že pro vlast a národ je nutno obětovat i život. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa je povinností každého uvědomělého Čecha.

Jedno z nejzákladnějších lidských práv je právo žít svobodně. To nebylo v tehdejším komunistickém Československu možné a na své cestě za svobodou se bratrům Mašínům do cesty stavěli ozbrojení muži, kteří reprezentovali režim, proti kterému Mašínové bojovali. Oba hrdinové byli ve válečném stavu s tímto režimem a cestu na svobodu v okamžiku ohrožení vlastních životů si prostříleli. Věděli, že proti zlu je nutno bojovat a věděli také, že proti zlu je možno bojovat pouze silou.

Je nepochybné, že jejich činnost byla legitimní, oprávněná a při posuzování společenské nebezpečnosti by musela tato hodnotící stanoviska samotného státu být vzata v úvahu.

V této souvislosti je dobře připomenout, že náš nový stát, Česká republika již prostřednictvím svého parlamentu, v té době pouze Poslanecké sněmovny vyjádřil stanovisko formou zákona jak pohlížet na jednání osob, která směřovala proti dřívějšímu totalitnímu stát. Právě tím, že k vyjádření své vůle, svého politického a morálního stanoviska použil formu morálního zákona, zdůraznil tímto aktem společenský význam a dosah svého prohlášení. 9. července 1993 se usnesl Parlament na zákoně České republiky o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V § 3 tohoto zákona se uvádí: "Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení, politického, náboženského či mravního, projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali na území státu i v zahraničí a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byli legitimní, spravedliví, morálně oprávněný a je hodný úcty." Řeknu to ještě jednou: Tento odboj byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.

Aparát tehdejšího komunistického státu pracoval především se strachem obyvatelstva z represí. Celá společnost socialistického Československa byla protkána jemnou sítí, státní tajnou bezpečností. Přes čtyřicet let tak docházelo k neuvěřitelné genocidě ducha. Zlomené charaktery nejméně dvou generací našeho národa, dědictví totality, se kterou jsme se dosud nevyrovnali.

Po bolševickém puči v roce 1948 bylo popraveno 241 odpůrců komunistického režimu, tisíce lidí zemřely při výsleších, mučení a na následky otrocké práce v pracovních táborech, kde bylo internováno více než 180 tisíc antikomunistů. Čtyřicet tisíc mužů sloužilo u kárných útvarů PTP, 400 tisíc občanů emigrovalo a vystavilo tak pronásledování i členy svých rodin, kteří zůstali na území Československa. Tak byly komunistickým terorem de facto postiženy miliony lidí, kterým byl zabavován majetek po emigrantech, lidé ztráceli zaměstnání, byli přesídlováni a jinak všemožně persekuováni. Jejich děti nebyly přijímány na školy a stávaly se bez stranické knížky druhořadými občany. Největší spodina tehdejší československé populace pak rozhodovala o jejich životech ve funkcích místních funkcionářů, domovních důvěrníků, fízlů a přisluhovačů. KSČ tak prováděla genocidu vlastního národa, zavírala a popravovala své odpůrce v jediné snaze - zbavit se svých protivníků a zastrašit zbytek obyvatelstva.

V případě odbojové skupiny bratří Mašínů provedla StB v listopadu nebo prosinci 1953 zatčení osob, které se podle jejího názoru podílely na záškodnické činnosti. Na osmnáct pachatelů byla 31. prosince 1954 podána žaloba u Nejvyššího soudu v Praze. Nejvyšší soud pak projednal žalobu v hlavním líčení ve dnech 25. až 28. ledna 1955 čili ani ne za čtyři týdny. Senátu předsedal dr. Jaroslav Novák. Dne 29. ledna pak vynesl Nejvyšší soud v Praze rozsudek. V něm se o obžalovaných mj. uvádělo: Bratří Mašínové kromě shromažďovaných zbraní, střeliva počali kolem roku 1951 a později kolem sebe seskupovat osoby, které byly jako oni zapřísáhlými nepřáteli lidově demokratického státního zřízení, a to za tím účelem, aby se pokusili teroristickými akcemi, vraždami a atentáty hlavně na veřejné činitele a příslušníky SNB o restauraci kapitalismu, který jim po všech stránkách vyhovoval. Všechny tyto osoby jednotila společná nenávist k dělnické třídě a pracujícímu lidu a pokrokovému lidově demokratickému státnímu zřízení.

Soud uznal vinu všech obviněných a vyměřil tvrdé tresty. Proti tomuto rozsudku se jmenovaní obvinění nemohli odvolat. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy 29. ledna 1955:

Ctibor Novák - trest smrti

Zbyněk Roušar - odnětí svobody na doživotí

Václav Švéda - trest smrti

Zbyněk Janata - trest smrti

Vladimír Hradec - odnětí svobody na 22 let

Egon Plech -17 let

František Mňuk - 15 let

Jaroslav Cukr - 16 let

Vratislav Švéda - 20 let

Ladislav Horáček - 17 let

František Švéda - 15 let

Ludmila Švédová - 18 roků

Zdeněk Švéda - 20 roků

Ing. Josef Hradec - 18 roků

Dr. Jiří Hradec - 16 roků

Milada Hradcová - 13 roků

Božena Cukrová - 4 roky

Souhrnně tedy tři tresty smrti, jedno doživotí a dalších třináct osob bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody v trvání 241 let. Průměr více než 18 let na jednoho.

Dne 5. května 1955 potom hlásilo ministerstvo spravedlnosti Kanceláři prezidenta republiky, že trest smrti na Ctiradu Novákovi, Václavu Švédovi a Zbyňkovi Janatovi byl vykonán 2. května 1955.

Pokusím se shrnout ještě důležité body právního vývoje celé kauzy. Usnesením Generální prokuratury z 31. 12. 1954 bylo trestní stíhání bratří Mašínů a pana Paumera přerušeno až do jejich dopadení. 31. 7. 1995 vyšetřovatel ÚDV rozhodl o zastavení trestního stíhání, neboť dílem je trestní stíhání promlčeno a dílem nejsou skutky trestnými činy. Poukázal přitom na skutečnost, že po roce 1955 nebylo pokračováno v trestním stíhání, ač mohlo a mělo, a generální prokurátor byl z tohoto hlediska 35 let nečinný. Toto usnesení zrušilo Městské státní zastupitelství a zároveň vydalo vlastní usnesení. Městský státní zástupce v Praze odložil 28. srpna 1995 trestní stíhání proti Ctiradu Mašínovi - sabotáž, vražda, pokus vraždy, velezrada a vyzvědačství, Josefu Mašínovi - sabotáž, vražda, pokus vraždy, velezrada, vyzvědačství a Milanu Paumerovi - sabotáž pomoc trestnému činu vraždy, zběhnutí, velezrada a vyzvědačství, vše kvalifikováno podle zákona 86 z roku 1950 Sb., protože dílem bylo trestní stíhání promlčeno a dílem nebyly skutky trestnými činy. V odůvodnění se konstatuje, že bratří Mašínové ani Milan Paumer se nenacházeli v pozici obviněných, neboť právní řád platný v době spáchání trestního činu neumožňoval stíhat osoby uprchlé, kterým nebylo možno předat oznámení o zahájení trestního stíhání. Věc tedy nebylo možno objasnit v přípravném řízení. Tato překážka však pominula 1. ledna 1957, kdy vstoupil v platnost zákon 64(1956 Sb., který v § 321 a dalších umožňoval vést trestní řízení i proti uprchlým jedincům. Během následujících dvaceti let však ani ze strany prokurátora, ani ze strany soudu nebyla učiněna opatření k jejich trestnímu stíhání a tak případná trestnost zanikla promlčením ke dni 1. ledna 1977.

Osobně se domnívám, že bratři Mašínové by měli být vyznamenání především proto, že se čtyřicetiletou komunistickou hrůzovládou máme zatím stále nevyrovnaný účet. Bratří Mašínové a členové jejich odbojové skupiny jsou a budou hrdinové. V mých očích jsou příkladem statečných mužů, vlastenců. Prosím, odsuďme již konečně komunistickou etapu nikoli pouze proklamativně jako zločinnou, ale dokažme to tím, že vyzvedneme lidské hrdinství a naopak odsoudíme skutečné viníky devastace československé společnosti. U případu bratří Mašínů máme příležitost.

Proto navrhuji, aby senátní tisk č. 395 byl doplněn o udělení Medaile za hrdinství odbojové skupině bratří Mašínů, tak jak tento návrh podal Doc. Ing. Jan Nedoma, Csc., a pokud bude třeba, tento návrh zopakuji v podrobné rozpravě a předložím jej písemně. Prozatím děkuji za pozornost. (Potlesk z galerie hostů.)

Místopředseda Senátu Ladislav Svoboda: Do rozpravy je přihlášen pan senátor Mejstřík, Ruml, Kroupa a Šula. Uděluji slovo panu senátoru Martinu Mejstříkovi.

Senátor Martin Mejstřík: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, stalo se nebo stává se dnešním dnem poprvé, kdy v tomto případě navrhujeme z pléna doplnit seznam návrhů na ocenění významných osobností české historie nebo současnosti. Možná i proto je zde trochu zmatků, protože nikdo z nás pořádně neví, jak to udělat.

Pro jistotu zopakuji to, co zde již naznačil pan senátor Rakušan, co v podstatě už asi navrhl pan senátor Pavlata. Já jsem si to dovolil zestylizovat písemně, můj návrh máte před sebou na stole, takže doufám, že formalitám bude učiněno zadost.

Předkládám tedy ctěnému plénu pozměňovací návrh k návrhu Senátu na propůjčení nebo udělení státních vyznamenání.

Navrhuji do usnesení Senátu, kterým Senát Parlamentu ČR předkládá prezidentu republiky podle § 8 zákona č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních, návrh na propůjčení nebo udělení státních vyznamenání pro řádový den 28. října 2004,

doplnit návrh na udělení Medaile Za hrdinství odbojové skupině bratří Mašínů (Podvýborem Organizačního výboru Senátu pro státní vyznamenání evidované pod č. 2784/04):

Medaile Za hrdinství bez udání stupně Ctiradu Mašínovi, Josefu Mašínovi, Milanu Paumerovi, Václavu Švédovi in memoriam, Zbyňku Janatovi in memoriam, a Ctiboru Novákovi in memoriam.

To je vše, co se týče formalit návrhu.

Dovolte několik slov k této šestici.

Ctirad Mašín žije v USA, Josef Mašín žije také v USA, Milan Paumer žije v současnosti v USA a zajíždí do České republiky, Václav Švéda, jak bylo řečeno, byl komunisty popraven, bylo mu 34 let. Zbyněk Janata byl popraven ve svých 23 letech, Ctibor Novák byl popraven ve svých 53 letech.

Pan doc. Nedoma, který Senátu předložil svůj návrh, velmi váhal, které z osobností této odbojové skupiny navrhnout na ocenění. Jak zde bylo již řečeno, skupina, která se vžila pod pojem "odbojová skupina bratří Mašínů", měla daleko více členů, souzeno jich bylo, pokud se nepletu, 17 nebo 18.

Přesto po zralé úvaze a zvažování všech pro a proti, protože doc. Nedoma se touto problematikou zabývá několik let, navrhl právě tuto šestici, kterou jsem ocitoval, a osobně nevidím důvodu, proč mu v jeho výběru a v jeho volbě oponovat nebo nedůvěřovat.

Dovolte mi pro zahřátí, i když už jsme zde slyšeli dva velmi žhavé příspěvky, ocitovat slova pana poslance Bratského. Vyberu jenom některé části příspěvku, protože si myslím, že debata ve sněmovně byla k mému překvapení velmi krátká. Zazněly tam v podstatě dva významnější příspěvky, a ten, který je mi blízký, tak zformuloval pan poslanec Bratský a těžko bych to formuloval asi lépe, i když já se ještě ke svým vlastním doslovům dostanu také.

V Poslanecké sněmovně se tedy otevřela rozprava takto:

"Ano, viděno optikou dneška, byl to boj nerovný a marný. Oni, bratři Mašínové, to tak tedy nevnímali, ani vnímat nemohli. Na rozdíl od velké části národa nepodlehli dvojímu znásilnění a pokoření duše národa, neohnuli páteř po psychologicky zničujícím účinku Mnichova 38, ale ani okupace, ani Února 1948 a neváhali se aktivně postavit nastupující totalitě. Jako vězeň odsouzený k smrti shnitím v komunistickém koncentráku rozhodli se i tváří v tvář popravčí četě zvolat svobodu nebo smrt a jako zázrakem pak unikli z obrovského vězení, kterým se tehdy naše země na dlouhá léta stala.

Kdo chce šermovat s násilným charakterem jejich postupu, měl by také uznat nade vší pochybnost násilný charakter komunistické diktatury. Tváří v tvář těmto skutečnostem se nelze divit, že bratři Mašínové a jejich spolubojovníci jednali tak, jak jednali, chtěli-li mít šanci na přežití. A někteří z nich také nepřežili.

V polovině června proběhlo v Senátu veřejné slyšení k návrhu na vyznamenání skupiny bratří Mašínů, kteří počátkem 50. let vedli osamělý boj s komunistickou diktaturou. Převážná většina přítomných se vyjádřila pro jejich ocenění, zejména s ohledem na platný zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V paragrafech 3 a 4 tohoto zákona se přímo uvádí, že odpor občanů proti tomuto stylu vlády byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hoden úcty.

Platí-li tedy v naší zemi zákony a jsme-li právním státem, musí platit i tento zákon.

Diskuse o uznání zásluh bratří Mašínů a spol. se opět stává diskusí o faktickém uznání třetího odboje a jeho hrdinů. Je samozřejmě také pokračováním diskuse o komunistickém režimu samém, o jeho reflexi v našem národním vědomí. Nedivím se, že tato diskuse budí nevoli v Komunistické straně Čech a Moravy.

V neposlední řadě je případ bratří Mašínů i dalším dílem ze seriálu úvah o naší národní povaze táhnoucí se již od dob Bílé hory či snad ještě dále. Jsme národem slouhů, kteří poslušně ohnou hřbet, jakmile někdo zapráská bičem, nebo chceme být zdravě sebevědomým národem s rovnou páteří, ovšem i s rizikem, že přes ni občas můžeme nějakou tu ránu schytat."

Tolik pan poslanec Bratský.

A nyní dovolte ukrást vám ještě něco vašeho času mými osobními poznámkami.

K tomu, co říkal pan senátor Rakušan a co se týkalo ženevských konvencí, se ještě dostanu. Domnívám se, že pan senátor Rakušan nemá pravdu a pokusím se vám to doložit.

Úvodem ale několik poznámek ke třetímu odboji. Co to vlastně byl třetí odboj? Všichni o něm mluvíme a nevíme, o čem hovoříme. Je zajímavé, že jsem při svém pátrání došel k poznání, že třetí odboj fakticky nikdo nepojmenoval. A to nejsou má slova, to jsou slova historiků. Jsme tedy pořád v době, kdy tuto dobu mapujeme.

Nicméně vojenští historici se shodují na tom, že třetí odboj byl a) zahraniční. Sem spadaly zpravodajské služby, které podávaly detailní informace o tom, co se v Československu děje. Sem spadali také Češi a Slováci sloužící v armádách spojenců. Uvědomme si, že po rozpoutání teroru po nástupu komunistické diktatury ti, kteří neuvízli v komunistických lágrech, a teď hovoří zejména o účastnících západního druhého odboje, kteří nebyli internováni nebo popraveni a podařilo se jim emigrovat - tak velká část z nich se vrátila zpátky do spojeneckých armád, zejména do armády Velké Británie. A zde se stali součástí armády s tím, že se očekávalo vyhrocení mezinárodní situace a oni sami věřili tomu, že se vrátí do Československa a pomohou porazit komunistickou diktaturu. Takže i toto byl třetí odboj, o němž se málo hovoří.

A dále do zahraničního třetího odboje patřili i českoslovenští občané, kteří byli součástí tzv. konzultačních orgánů, které pracovaly při vládách USA, Francie nebo Velké Británie. Byli to Češi nebo Slováci, kteří podrobně tyto vlády informovali o dění v Československu, měli spojení na své krajany doma a pomáhali svobodným zahraničním státům si utvářet věrný obrázek o tom, co se v Československu odehrává.

b) Byl to zahraniční odboj domácí. Byli to naši občané, kteří spolupracovali se zahraničními rozvědkami na našem území. Byly to skupiny, které chystaly bohužel neúspěšně státní převrat.

Sem patří i skupina bratří Mašínů. Tato skupina je vojenskými historiky brána jako vojensky organizovaná jednotka třetího odboje.

To jenom, abychom si definovali, o kom se bavíme.

Ještě se zastavím u záležitosti, o kterých se v souvislosti s bratry Mašíny hovoří a je často zpochybňována. Je to jejich očekávání brzkého pádu komunistické diktatury. Nechci opakovat obecně známé, doufám, že nemusím, ale v letech 1948 až 1955 toto očekávání bylo co se týče Československé republiky všeobecné. Hovořili o tom vojáci, zpravodajci, účastníci třetího zahraničního odboje, očekávalo se, že dojde ke třetí světové válce, že to je otázka dvou až tří let, že se komunismus prostě nemůže udržet, a to jak politicky, tak i ekonomicky. Spoléhalo se také na válku v Koreji, která přeroste ve válku proti komunismu.

V této souvislosti, tím bych prozatím skončil, chci zmínit i poměrně neznámou skutečnost, že ve svobodném Německu působila při americké armádě československá strážní rota, která prošla výcvikem, a předpokládalo se, že vstoupí na naše území.

Dámy a pánové, chci dát prostor také jiným, takže prozatím končím. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ladislav Svoboda: Děkuji, pane senátore. Nyní vystoupí místopředseda Senátu senátor Jan Ruml.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Pane předsedo, pane předsedající, vážení hosté, kolegyně, kolegové, budu velmi stručný a řeknu několik poznámek.

Myslím si, že se jeví být nesporné, a z dosavadní diskuse to i vyplývá, že komunistický režim vedl nevyhlášenou válku proti obyvatelstvu tehdejšího Československa, kdy lidé byli vražděni, olupováni, mučeni a vězněni.

Skupina bratří Mašínů se rozhodla pro boj proti komunistickému režimu se zbraní v ruce. K demokratickým principům patří možnost postavit se na odpor režimu, který porušuje základní lidská práva a svobody. V tomto smyslu bylo počínání skupiny bratří Mašínů legitimní a lze je označit za odboj.

Co se týče sporných stránek činnosti této skupiny, je nutné říci, že skupina bratří Mašínů nechtěla primárně nikoho zabíjet a že subjektivní stránka těchto činů byla ve všech případech diktována objektivními okolnostmi.

Dále bych chtěl poznamenat, že hrdinství je povahy aktivního konání. A vždycky je sporné v ohraničení tohoto chování. Hrdinství mnohdy vzniká i tak, že někdo něco za hrdinství označí a nese pak za to přímou odpovědnost. Myslím si, že to je velká výzva i pro nás, kteří jsme v tomto sálu.

Myslím si, že až na řídké výjimky se všichni shodneme na tom, že komunistický režim byl zločinný a že jej odsuzujeme. Vím, že na činnost bratří Mašínů můžeme mít a máme rozličné názory, a já to plně respektuji. Na otázku, zda v případě skupiny bratří Mašínů šlo o legitimní odboj, odpovídám ANO. Pak také z logiky této odpovědi podpořím návrh na vyznamenání této skupiny. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Ladislav Svoboda: Děkuji, pane senátore. Nyní vystoupí pan senátor Daniel Kroupa.

Senátor Daniel Kroupa: Paní senátorky, páni senátoři, nejprve vás chci informovat o tom, že Výbor pro vědu, vzdělávání, kulturu, lidská práva a petice se opakovaně touto otázkou zabýval. Nejprve z podnětu petice či podání, které podepsala řada významných kulturních osobností. Toto podání bylo, tuším, v předchozím volebním období. Mezi osobnostmi, které podepsaly toto podání, byl například Miloš Forman.

Druhý podnět přišel relativně nedávno a výsledkem projednávání byl návrh na veřejné slyšení výboru, které se uskutečnilo, a já jsem z pověření pana předsedy Mezihoráka toto veřejné slyšení řídil.

Mohu potvrdit slova pana senátora Rakušana, že po jeho vystoupení zaznělo několik výkřiků, ale byl bych nerad, aby vznikl dojem, že taková byla celá atmosféra veřejného slyšení. Naopak v naprosté většině příspěvků byla znát trpělivá snaha důkladně prozkoumat všechny okolnosti činů bratří Mašínů. Vystupovali historikové civilní i vojenští a musím říci, že mě překvapila velice široká shoda těchto odborníků v hodnocení skutků bratří Mašínů, a také musím říci, že byla zřejmá značná shoda v hodnocení režimu a prostředí, ve kterém bratři Mašínové své skutky vykonali.

Toto veřejné slyšení na závěr přijalo doporučení, samozřejmě nemohlo podle jednacího řádu přijmout formální stanovisko, alespoň stanovisko účastníků veřejného slyšení, které doporučilo senátorům a senátorkám, aby bratry Mašíny, to znamená návrh, který zde předložil pan senátor Pavlata a pan senátor Mejstřík, navrhli na vyznamenání jako hrdiny. Potud moje stručná informace.

Případ či problém, který naše veřejnost s bratry Mašíny má, je třeba trochu více objasnit. Myslím, že dnes máme vzácnou příležitost zabývat se něčím, co je mnohým z přítomných nepříjemné, a před čím by mnozí lidé raději uhnuli, než aby museli přiznat barvu, na které stanovisko se v této věci postaví.

Někteří předchozí řečníci zde hovořili také o tom, že na případě bratří Mašínů se ukazuje jakýsi duch našeho národa. Při té příležitosti se mi vybavila jedna poznámka našeho prvního prezidenta Tomáše Garigua Masaryka, který upozorňoval na to, že český národ má veliký sklon oslavovat mučeníky a ignorovat hrdiny. Stojí za to přemýšlet o tom, co to o nás samotných vypovídá. Možná, že ve velmi vyhrocené podobě bychom mohli říci: No, národ, který nemá hrdiny, který se ke svým hrdinům staví zády a není ochoten je za hrdiny přijmout, vlastně ani není národem.

To není jenom pouhá fráze, ale to je skutečnost, protože hrdinové jsou ti, kteří svou akcí, svým svobodným jednáním v době nesvobody položí život za to, aby druzí měli svobodu.

To znamená, že tedy hrdinové jsou ti, kteří dávají smysl existence národa jako komunity. Proto národ, který se staví ke svým hrdinům zády, se zbavuje smyslu své vlastní existence, protože smysl své vlastní existence lze naplnit jedině ve svobodě, ve svobodném rozhodování. Řekl bych, že podle obecně platných měřítek jsou bratři Mašínové právě takovými hrdiny. Odvodíme-li ta měřítka z období, které dobře známe z různých filmů, z různých historických podání, z období druhé světové války, tak musíme říci, že jejich konání přesně odpovídá pravidlům odbojové činnosti, které bez nejmenších rozpaků akceptujeme v období druhé světové války včetně toho sporného případu, o kterém hovořil pan senátor Rakušan. Mimochodem jeho argumentace je tak trochu na vodě, protože pravidla, která byla přijata, byla přijata pro války mezi státy, nikoliv pro odbojovou činnost, protože pokud by toto pravidlo bylo přijato pro odbojovou činnost, pak by žádná odbojová činnost existovat nemohla.

A dovolte mi, abych k tomu poznamenal - bratři Mašínové se řídili pravidly zhruba stejnými jako jejich otec v období nacistické okupace naší země. Proč v jednom případě jsme bojovníky ochotni uznat za hrdiny, proč v druhém případě nikoli? Protože se nestali mučedníky a že byli úspěšní? Protože bychom museli sami skládat účty ze své vlastní činnosti? Byl-li ten režim, ve kterém jsme žili, zlem, proč jsme i my proti němu nebojovali? Dovolím si osobní poznámku. Já jako mladý chlapec jsem velmi vážně přemýšlel o tom, zda proti tomu zlu nějak vystoupit. Já jsem se nakonec rozhodl nikoliv pro odboj, tzn. pro násilnou činnost proti režimu, ale rozhodl jsem se pro nenásilnou činnost proti režimu. Měl jsem k tomu své důvody, ale uvědomoval jsem si, že násilná činnost proti režimu, proti režimu totalitnímu je zcela legitimní a oprávněná, pokud ten režim skutečně totalitní je. Mnozí teoretikové, dokonce někteří přítomní v tomto sále, zpochybňovali, zda režim, který nastoupil po r. 1968, ve kterém já jsem prožíval svůj dospělý věk, byl skutečně totalitní. Ale rozhodně nezpochybňovali, že v 50. letech, zejména v době stalinismu, splňoval ten režim všechna kritéria totalitního režimu, tudíž boj proti němu i násilnými prostředky byl nepochybně bojem legitimním.

Dámy a pánové, já nemohu rozmnožovat faktické informace, které zde předložili kolegové a které předložili historikové na našem veřejném slyšení, ale chci jen poznamenat - zkusme přemýšlet o tom hlouběji, proč ten komunistický režim vnitřně mnozí z nás nejsou ochotni uznat za režim totalitní, totiž ten režim, proti kterému je dovoleno a možná že i z morálního hlediska se má bojovat včetně použití násilných prostředků. Ta otázka se dotýká naší dnešní situace, ne minulosti, ne toho, co bylo. My dnes činíme rozhodnutí, kterým můžeme vytvořit podobné podmínky, které vytvořili naši předkové, když umožnili vznik komunistického totalitního režimu. Ta otázka zní - nacistický totalitní režim vznikl násilným tlakem zvnějšku - ten komunistický totalitní režim si náš národ významnou částí svých občanů zvolil sám. Stal se tím totalitní režim legitimní či legitimnější než ten nacistický, či nikoli? To znamená dnes pro nás - jestliže si většina občanů bude přát, aby na politické scéně působily totalitními ideologiemi řízené politické strany komunistického či fašistického typu, máme je uznat za legitimní partnery či nikoli? To je ta nepříjemná otázka, kterou mnohým klade příklad bratří Mašínů. Chci tím říci, ten případ bratří Mašínů, jejich hrdinství je varování pro naše dnešní rozhodování. Pro rozhodování pro ty politiky, kteří uvažují o spojenectví se současnými politickými silami založenými na kontinuitě s totalitními stranami minulosti.

Dámy a pánové, moje hluboké přesvědčení je, že totalitní režim je nelegitimní i v případě, že si ho zvolí národ stoprocentní většinou. A i v takovém případě považuji za legitimní odboj či odpor proti tomuto režimu. Naprostá většina lidí pronásledovaných komunistickým režimem, byli lidé nevinní, lidé, kteří proti tomuto režimu nebojovali. Jen hrstka lidí měla odvahu se proti tomuto režimu postavit, ať již násilnými nebo nenásilnými prostředky. Važme si těchto lidí a návrhem na vyznamenání je postavme jako příklad našim potomkům. Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk.)

Místopředseda Senátu Ladislav Svoboda: Uděluji slovo panu senátoru Šulovi. Prosím, pane senátore.

Senátor Jaroslav Šula: Vážený pane předsedající, pane předsedo, kolegyně a kolegové, v rámci projednávání osobností navrhovaných Senátem projednáváme také návrh na státní vyznamenání skupiny Mašínů, který se zdá být rozporuplný, a to díky způsobu náhledu a dostupnosti informací. Proto utvořit si jednotlivý a osobní názor senátora není jednoduché. Chce to tedy jít na práh vnímavosti v čem tkvěl odpor skupiny Mašínů v době nesvobody, jako účastníků třetího odboje. Jde o pohled spíše morální a mravní než pohled politický, tedy pohled lidský, pohled vnímavých hodnot jako je právo a spravedlivý odpor proti bezpráví a také kontext k době, ve které se konkrétní události odehrály.

Proto rozhodování o návrhu na udělení státních vyznamenání skupině Mašínů jde přirozeně napříč politickým spektrem. Na podvýboru, který se tímto návrhem zabýval, jsem byl v menšině čtyř, kteří hlasovali ve prospěch návrhu. Při vnímání tohoto návrhu ocenění jde o překročení vlastního stínu u každého jednotlivého senátora při hlasování. Jde o krok těžký. Je to vnitřní zápas při zvažování nejrůznějších okolností. V prvé řadě jde o nadhled na dobu, ve které většina z nás vyrůstala v této zemi, vlivu prostředí, které v nás všech zanechalo své a vnímání běžných demokratických principů civilizovaného světa. Konečné rozhodnutí nakonec pak může být - nebo nemůže být lehkým gestem ať tak či onak, ale mělo by vycházet z vnitřního přesvědčení a bez emocí. Osobně jsem dospěl k názoru, že členové odbojové skupiny Mašínů si zaslouží ocenění státním vyznamenáním za své postoje.

Jako dědictví názorů svého otce, generála Mašína. Neměnný a nekompromisní odpor proti zavrženíhodnému režimu, který českým právním řádem byl posléze uznán za režim zločinný.

Naše země a český národ si po 15 letech svobody již zaslouží nezkreslený pohled na nedávnou minulost tzv. pohled zvenčí. Postoj odbojové skupiny Mašínů byl jen jedním, ale jistě potřebným kamínkem v mozaice předpřípravy prostředí v Československu na cestě ke svobodě.

Na tvorbě této celkové mozaiky dnešní podoby svobod v Česku i na Slovensku, se ve velké míře podílela i převážná část Čechů, kteří odešli v době nesvobody za hranice, do svobodného světa, aby tam spolupřipravovali podmínky z druhé strany, a to svým nesmírným úsilím a věrností své vlasti.

Na nedávném zasedání delegátů a účastníků 56. kongresu Českého a slovenského sdružení v kanadském Waistleru v Britské Kolumbii ve dnech 4. až 6. června 2004, přijal tento významný kongres rezoluci, ve které se mimo jiné říká "Kongres Českého a slovenského sdružení v Kanadě uděluje Masarykovu cenu členům skupiny 3. odboje bratří Mašínů, kteří se hrdinně postavili na odpor komunistického režimu - Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda in memoriam, Zbyněk Janata, in memoriam, Ctibor Novák, in memoriam spolu s dalšími nasadili životy za znovunabytí demokracie v boji proti zvůli komunistického režimu na počátku 50. let minulého století v Československu.

Kongres se připojuje a podporuje návrh Senátu Parlamentu České republiky na udělení vysokého státního vyznamenání pro výše uvedené členy odbojové skupiny". Tolik tedy rezoluce Čechů v Kanadě.

Vážené kolegyně a kolegové, toto jsem považoval za potřebné vám teď sdělit a doporučuji podpořit vyznamenání těchto šesti osob. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Ladislav Svoboda: Děkuji, pane senátore. Nyní promluví paní senátorka Jaroslava Moserová.

Senátorka Jaroslava Moserová: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, kolegové a kolegyně, ocitám se v těžké situaci, protože úvodem řeknu, že nebudu hlasovat pro, že se zdržím.

A chci vysvětlit proč, protože uznávám všechny argumenty pro, které zazněly až dosud. Uznávám 3. odboj. Vážím si statečnosti těch, kteří se nedokázali smířit s tím, že jsme ztratili svobodu a nezávislost bez boje. To všechno uznávám.

Ale já asi má pravdu Masaryk, že ctíme spíše mučedníky než hrdiny. Má pravdu v mém případě určitě, protože já považuji za větší a nespornější hrdiny třeba Václava Bendu a jeho ženu v té důslednosti a vytrvalosti toho odporu mnohaletého i cenu, kterou za to museli zaplatit. To považuji skutečně za větší hrdinství a možná také díky svému povolání jsem, ctím lidský život velmi vysoko, a proto je-li sebemenší pochybnost o nutnosti těch obětí, které tedy ten boj za svobodu stál, tak pro to nemohu zdvihnout ruku.

Ale jak říkám, tím nezpochybňuji v nejmenším 3. odboj, ani nezpochybňuji to, jak zločinný byl režim, který tady vládl. Je pravda, že ten režim zahájil celou svou činnost tím, že nastolil strach, aby bylo snadné s lidmi manipulovat a je hodno obdivu, jestliže někdo tomuto tlaku odolal.

Chci, aby v tomto bylo jasno, ale mým hrdinou je Mahatma Ghándí a já pro to zdvihnout ruku nemohu.

Místopředseda Senátu Ladislav Svoboda: Nyní bude hovořit opět senátor Martin Mejstřík. Prosím, pane senátore.