Gross
- Dienstag 24. August 2004
Je
možná poněkud symbolické, že bývalý velitel pohotovostního pluku VB z
totalitní doby před listopadem 1989 Pavel Přibyl odstoupil z
vysoké funkce vedoucího úřadu Grossovy vlády - vlastně z
funkce nejvyššího úředníka exekutivního aparátu v tomto státě - a
shodou okolností zrovna v předvečer jiného pro novodobé české dějiny
také velmi významného data - 21. srpna s citlivou symbolikou invaze
okupačních armád tehdejšího bolševického Varšavského paktu, kterou se
Moskva v roce 1968 rozhodla i přes odpor veřejného mínění
civilizovaného světa ozbrojenou cestou násilím potlačit v tehdejším
poněkud nemoskevsky orientovaném socialistickém Československu tu
takzvanou kontrarevoluci. Přesněji to bylo v noci z 20. a 21. srpna
1968. Bylo parné léto, nádherně teplo a slunečno. Prý asi jako v
květnu v pětačtyřicátém, což my už tenkrát nepamatovali. Ale říkali
jsme si už během toho srpna takový vtip, že Rudá armády nám na
Smíchově nechala tank číslo 23, abychom věděli, za kolik let si pro
něj zase přijedou. Pak se na dlouho zamračilo a zatáhlo na novou dobu
temna. O něco později - ani ne do pěti let - byl najednou na světě
(mimo mnohá jiná opatření normalizační represe) i pohotovostní pluk
VB „moderní koncepce“.
Dnes
je tomu právě 35 let. Novopečenému předsedovi strany a vlády Grossovi
není ještě ani tolik, takže v srpnu 1968 ještě nebyl na světě
(a jeho vrstevníci v jeho straně a vládě, co jsou přímo u státních
vesel jsou na tom s opravdovými životními stejně blbě, jako on). V té
době jsme se ale my už báli, oněch pancéřově symbolických 23 let po
druhé světové válce, kterou my už si (podobně jako on tuto sovětskou
invazi) nemohli pamatovat, že bude válka třetí a tu že už zažijeme na
vlastní kůži. A nebyl to kdovíjaký pocit. Těžko ho popsat, musí se to
zažít. Ale právě proto, že nám naši rodiče a prarodiče předávali své
zkušenosti z první i druhé světové války a několika revolucí, co zase
oni sami na své vlastní kůži tvrdě prožili, tak právě proto jsme my
měli zdravý strach a určitý respekt a přirozenou touhu žít v klidných
a svobodných poměrech. A zároveň jsme od našich rodičů i od jejich
rodičů věděli, že je pro to potřeba něco udělat. Nebát
se a nekrást. Jak říkával našim otcům a dědům „tatíček“
Masaryk. Proto jsme měli v následujících dvaceti letech
tolik zásadních až doslova existenčních problémů s normalizačním
režimem po jeho poučení z jeho krizového vývoje. Včetně problému se
složkami VB, včetně těch pohotovostních. Pro
naše děti není žádnou novinkou zásah dnešního pohotováku na
CzechTecu, když od nás vědí, že když jsme na přelomu šedesátých a
sedmdesátých let nosili kytky v máničkách, tak nám podobné složky ta
naše hára stříhaly ve speciálních autobusech na podobných akcích.
Poprvé to bylo tuším při Benátské noci na Mácháči. Kdo měl jeansy a
vlasy, po tom šli. A samozřejmě, že to rostlo až do politických
persekucí a následných represí. A kdyby se o tom tahle generace
nedozvěděla od nás, asi by se o tom nedozvěděla nikde.
A
kde se o tom mají dozvědět tihle? Pode toho, co se děje, jim
to asi neřekli ani doma a v reálně socialistických školách a
učňácích, které absolvovali už teprve ne! Kde jsou jejich starší a
zkušenější přátelé a kolegové spolustraníci? Co dělají, spí snad
tvrdým spánkem sociálnědemokratické růže ve sladké nevědomosti? A
nebo se bojí? I všichni ti vzbouřenci v čele s Hojdarem, Kavanem,
Laštůvkou, Šplíchalem a dalšími dříve narozenými, kteří si srpen 1968
musí ještě velmi dobře pamatovat i se vším tím, co bylo poté.
Někteří z nich možná stejně tvrdě, jako my. Proč tedy spí a proč
velmi nahlas neřeknou těm nepamětným a nezkušeným Grossům, Sobotkům a
dalším ve své straně o co jde a o co všechno by ještě možná mohlo
jít? A totéž také v koaliční US-DEU už dávno měli udělat všichni
ti historici Marešové, disidenti Karáskové a benefiční aktivistky
Fischerové zase pro ty své mladé kádry Němce a další. Jak
je vidět, tak ani jim to doma nejspíš neřekli. A
zejména v případě Mlynáře je to velmi podivuhodné. Protože
selský rozum by jaksi automaticky čekal, že právě on do této vládní
řeky právě z titulu své „urozenosti“ dvakrát nevstoupí.
Ba naopak, po několika událostech posledních dnů a jejich zřejmých
nebo i jen tušených souvislostech by v kontextu uvedeného asi každý
férový chlap očekával jeho precedentní odstoupení z funkce ministra
této vlády. Jenže je vidět a cítit „Jak
chutná moc“. Možná, že tuhle Mňačkovu knížku někdy v dětství
mohli zahlédnout ve skrytu zákoutí tatínkovy knihovny. Ale
to je asi tak všechno. Pro nás to však znamená veliké
prázdné nic. A nikdo z nás se do té doby vracet nechce. Ani po
patnácti letech. Ať už by ten pendrek byl politický, ekonomický,
mediální a nebo snad jakkoli jinak virtuální. Vždycky by to byl jen a
jen pendrek. To by si měli ti nejen politicky, ale vůbec zkušenější
dříve narození funkcionáři uvědomit a rychle s tím začít něco
pořádného dělat. Moc času nazbyt už na to totiž nemají.
David
Ruth