AKADEMIE SOCIÁLNÍHO UMĚNÍ TÁBOR Anežky Janátové /Krčkové/ aneb CO VŠE JEŠTĚ NEVÍME ?

Aneb jak po patnácti letech komunisticko-kapitalistického vládnutí naši slavní politici přivedli zdravotnictví, sociální systém a školství na totální mizinu.

AKADEMIE SOCIÁLNÍHO UMĚNÍ TÁBOR Anežky Janátové /Krčkové/

aneb

CO VŠE JEŠTĚ NEVÍME ?

Chtěla bych zde na pregnantním příkladu upozornit na neomluvitelný přístup státních institucí k ušlechtilému lidskému snažení. Na webu klubu Osud je zveřejněn aktuálně  dokument Charta 2004. http://www.osud.cz/cs/index.php?action=autor&id=170/ nebo http://www.charta2004.aktualne.cz. Je sepsán a signován lidmi z OS Paracelsus. http://www.paracelsus.aktualne.cz/

Řada OS sdružuje, alespoň jak já tomu rozumím občany, žijící alternativním způsobem života. Není podmínkou být členem jakéhokoli sdružení, hlásím-li se k tzv. alternativnímu způsobu života. Je jich stále více, hlavně mladí se hlásí z různých důvodů, buď osobní vyspělosti či z prostého donucení nedostatkem k tzv. alternativnímu, či snad lépe řečeno nekonzumnímu způsobu života. Kdo jsou „alternativní lidé“? Pro mnohé je tento pojem stále ještě stejně podezřelý jako členové nějaké sebevražedné sekty. V dokumentu se mluví o porušování lidských práv a svobod a diskriminaci určité, nezanedbatelné skupiny obyvatelstva, naléhává výzva je směrována s kritikou a rozhořčením politikům a nám všem. Podpisy začínají přibývat, ozývají se i výhrady, nikoli proti obsahu, spíše proti formě či stylistice. Některým konzervativním lidem zdá se býti výzva, volající po občanském odporu a neposlušnosti příliš radikální. Než nad tímto dokumentem šmahem mávneme rukou a odsoudíme jej jako jednu z mnoha již započatých a stejně rychle do zapomnění zapadlých iniciativ, doporučuji pročíst si následující řádky a informace a zamyslet se. Apel na spoluobčany je velmi naléhavý, možná proto volili autoři, podle některých kritiků poněkud nešťastně, podle názoru mého zcela bez vedlejšího úmyslu pro svůj dokument název který se právem historicky vžil pro disidentské hnutí odporu proti komunistickému režimu. Podíváme-li se do slovníku, zjistíme, že pojem „charta“, znamenal vždy buď listinu důležitého obsahu, hlavně státně-politického, dekret, případně, v určité době i zákon. Z tohoto hlediska tedy mají autoři plné právo svůj dokument takto nazvat a naopak jiná skupina lidí se nemusí tímto cítit dotčena. Naopak, měli by se s obsahem dokumentu seznámit a jako signatáři někdejší CH 77 se k němu vyjádřit a postavit. Vždyť mnozí z nich jsou dnes stávajícími či bývalými členy vlády a zastávají důležité funkce ve státní i veřejné správě či v zahraničí. Právě k politikům se autoři obracejí dalším dokumentem, otevřeným dopisem zveřejněným na webových stránkách sdružení. Víme, že řada někdejších disidentů, dnešních politiků má kus pořádného másla na hlavě. Tím se nechci dotknout všech těch poctivých signatářů CH 77 a lidí z disentu, kteří nikdy po žádné funkci nebažili a zůstali neznámí, nebo naopak, nikdy bojovat nepřestali a dodnes se nedomohli ani nápravy, ani spravedlnosti pro vlastní osobu. Zde si dovolím malou odbočku od tématu, i když vlastně odbočkou není. Vše totiž souvisí.

Nejsou malé a velké kauzy. Nejsou malé a velké křivdy. Je jen spravedlnost či bezpráví, a to bolí vždy stejně a vždy si zaslouží naší pozornosti, jak rád říká aktivista a obhájce lidských práv John Bok, který shodou okolností právě dnes zahájil časově neomezenou hladovku, jíž chce donutit premiéra k odstoupení. Přesně v tomto bodu se shoduje s duchem provolání nynějších autorů zvedeného dokumentu. Jako další příklad nekompromisního člověka lze uvést osobu brněnského antikomunistického aktivisty ing. arch. Lumíra Šimečka, který tím, že podporoval usilovně právo na veřejný proces a spravedlnost pro jiného signatáře CH 77, Vladimíra Hučína, si vysloužil skandální obvinění, vazbu a kriminál. Jistě, oficiálně se jednalo o napadení veřejného činitele. Dovolte na tomto místě malé vysvětlení, bez nároku na úplnost. Vladimír Hučín, známý svými nekompromisními postoji při práci v BIS, spočívající v odhalování levicového extrémismu a terorismu, odhalil též věci pro politiky krajně nežádoucí /například skutečné pachatele známých přerovských výbuchů/ a další, velmi závažné skutečnosti. Jednalo se o figury na vysokých postech, které jeho zjištění přímo ohrozila na kariéře. Navíc nitky vedly do ČSSD, píchl tedy přímo do vosího hnízda. Za důkladnou práci si tedy „vyslouzil“ / kromě povýšení/ v důsledku své neústupnosti zatčení s velkou parádou, mediálním ohlasem v Haló novinách a v bolševickém Zifčákově plátku a řadu podivných, ale velmi závažných obvinění. Následovala dlouhá, předlouhá a tuhá vyšetřovací vazba, dokoce v druhé půli ze zákona neoprávněná, spojená s dvouměsíčním psychologickým a psychiatrickým „testováním“, samozřejmě že s negativním výsledkem. Jednalo se o šikanu, zastrašování a zneužívání psychiatrie. Stejně jako za bolševika. Nyní měl možnost Šimečkovi jeho podporu oplatit. Ten byl totiž v osmdesátých letech obětí stejné represe na psychiatrii. Dodnes se nedomohl ze strany orgánů policie a justice potrestání viníků, ač jsou známi. Dva političtí vězni, dva vězni svědomí. Lidé o nich neradi slyší, už samotné slovo „svědomí“ je straší.

Žijeme skutečně v podivné době. Všichni to sice víme, cítíme, ale někteří stále ještě spí hlubokým spánkem v bláhové jistotě, že „mne se to přece netýká“. O tom jsem psát nechtěla. Chci psát o dobré vůli a porozumění na straně jedné a o lhostejnosti, nepochopení, nechuti a nepřátelství na straně druhé, která má za sebou zákon. O tom, že bychom měli hledat co nás spojuje, nikoli rozděluje, neboť doba je těžká a lidé musí k sobě najít cestu, má-li se něco změnit k lepšímu, jak všichni doufáme a v této naději žijeme. Jinak by všechny předchozí oběti, a že jich nebylo málo byly zbytečné. Myslím že nepotřebujeme další mučedníky. Potřebujeme bojovníky.

Abych se vrátila k původnímu tématu, omlouvám se za malé, ale aktuální odbočení, představím na tomto místě školské zařízení, které si zaslouží pozornosti z více důvodů.

AKADEMIE SOCIÁLNÍHO UMĚNÍ - "TABOR"
Jana Zajíce 32, Praha 7, 170 00
studium léčebné pedagogiky a sociálně umělecké terapie
Akademie vznikla jako samostatná škola, jejímž cílem je výchova v oblasti léčebné pedagogiky a sociálně umělecké terapie a vlastní prožitek v oblasti sociální problematiky v nejširším slova smyslu.
Tato výchova se děje především osobním spoluprožíváním dění při výuce, myšlenkovým zpracováváním poznatků ze školy a sebepoznáním jednotlivých studentů.

http://akademie.webpark.cz/

Ano, uvedená škola na úrovni vysoké školy také strádá zlovůlí státu a ministerských úředníků. Není totiž zařazena, přes mnohaletou a usilovnou snahu její zakladatelky paní Anežky Janátové-Krčkové, směrem ke kompetentním orgánům jako školské zařízení. Musí proto figurovat jako firma v obchodním rejstříku! Se všemi důsledky. Celý problém je patrně v tom, že se jedná o Českou anthroposofickou společnost, která všude ve světovém řetězci kulturních státu bez problémů funguje. Tyto školy jsou ve všech ostatních státech pro svou společenskou důležitost a nesporný přínos uznávané, dokonce dotované státem. Rovněž tak stovky camphillů na celém světě, a to i v tzv. třetím světě. Diplomy z této školy Akademie sociálního umění Tábor však u nás neplatí. Náš stát je neuznává, stejně jako neuznává školu. A to přesto, že absolventi získají vysokou kvalifikaci a jsou to lidé, kteří prošli náročným přijímacím řízením. To je zaměřeno tak, aby se ukázalo, zda mají pro tuto práci skutečně chuť a osobnostní předpoklady, tzn. jak dovednosti, tak vztah a lásku k člověku, stejně jako morální kvality. Jiní se tam, konečně, asi ani nehlásí, i když sociální cítění si může člověk i osvojit, vypěstovat, při dobré vůli a má-li dobrý základ. Studenti si platí dobrovolně školné. Mimochodem, moje dcera od září 2004 začíná na této škole studovat. Pracovala již rok v jednom z camphillů v Anglii, s postiženými, jako tzv. co-worker. Měla dost času si rozmyslet zda se hodlá této službě věnovat na lepší a vyšší úrovni, dosažitelné právě jen studiem na této akademii. Takový člověk, notabene s vyšším středním odborným vzděláním včetně uměleckého, přece nemusí nutně celý život dělat uklizečku ve waldorfské školce jen proto, že vyznává hodnoty waldorfského školství, prezentované anthroposofem Rudolfem Steinerem. Ne že by jí to neprospělo.

V camphillech se lidé hodně nadřou, nejvíce právě co-workeři, bývají to studenti, brigádníci z celého světa. Pracují s postiženými buď na farmě zásadně s bio-dynamickým způsobem zemědělství, s hospodářskými zvířaty a polnostmi či zahradou se sadem, jako v uvedeném případě. Další alternativou jsou různé chráněné dílny kde se věnují řemeslům. Camphilly i chovanci si na sebe tímto způsobem vydělávají a jsou soběstační. Z každého, byť drobného úspěchu postiženého člověka /tzv. rezidenta-majitele camphillu/ se všichni upřímně radují. Život tam má pravidelný rytmus a čas v camphillu plyne beze spěchu. Absolventi škol tohoto typu se v nich kvalitně starají o mentálně i fyzicky postižené osoby, které žijí trvale v náhradních rodinách. Je všeobecně známo, že postižení, a to i mentálně, mají svůj vlastní bohatý duševní život. Nemluvě už o lidech nevidomých či neslyšících. Ti mají často další smysly nadprůměrně vyvinuty, díky svému postižení. Rozvíjet je jim pomáhají právě absolventi akademií sociálního umění, školou získanými a rozvinutými výtvarnými dovednostmi a muzikoterapií. Steinerova škola je vlastně naplněním učení Jana Amose Komenského - Škola hrou.

Jen u nás musí vše být pod "supervizí" státu či magistrátu. /možno vyčíst z webů/. Podle toho to vypadá. Existují sice určité programy na školení streetworkerů, ty mají zelenou, dotace, granty, mezinárodní spolupráce, dokonce starostové se navštěvují, velká sláva, ale je to těsně vedle. Tyto programy se zaměřují na péči o bezdomovce, drogově závislé a ohrožené menšiny a prevenci kriminality mládeže. Tímto nelze přece zdůvodňovat, že další škola podobného typu není potřeba. Akademie sociálního umění v našem školském systému jednoznačně chybí. Pak se vedou sáhodlouhé diskuse o klecových lůžkách či kvalitě personálu, v médiích, dokonce na úrovni vlády a prezidenta. Skutečný důvod nechuti /slabé slovo/ bude jiný. Patrně spočívá již v samotném významu pojmu anthroposofie = nauka o člověku. Správněji chápáno, o člověku celém, nejen jeho fyzické části. Jako by naši politici nedýchali a nemysleli /I když o druhém z řečeného lze často podle jejich počínámí s úspěchem pochybovat/! O tom, zda mají srdce, či ono „slunce v duši“ ve smyslu anthroposofickém si netroufám spekulovat. A právě ono podezřelé a zavánějící "duchovno" /co to je, že, když si na TO nemůžeme sáhnou, třeba jako na peníze/ je, uznejte sami, asi smrtelným nebezpečím pro naši mladou a tolik, tolik křehkou demokracii.

Napadla mne kacířská myšlenka. Co kdyby členové sdružení Paracelsus darovali jménem signatářů prohlášení Charta 2004 a třeba i jménem všech ostatních slušných lidí našemu panu prezidentovi a ministryni školství k některému z příštích životních jubilejí například „filozofický slovník“. V úterý 24. srpna 2004 hlasuje PSP parlamentu o vyslovení důvěře vládě. Já osobně, a určitě nejen já, bych si přála vládu jinou, více „alternativní“.

Claudie Nikolajenková

22.8.2004