Nikdy nic nebylo zadarmo, nic nestálo tolik krve
jako lidská svoboda. A během desetiletí a staletí se vytvořil ve světě nepsaný
zákon:
"Nedostane
nic kdo nebojuje. Ztratí každý vše kdo se nebrání."
Milena Jesenská
* * *
Vládní krize 2004 – virtuální mocenská
šaráda
Motto:
„…zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jedné generaci
panovati měl…“
František Palacký na Žofínském ostrově
v roce 1861.
V posledních měsících jsem četl v „českém tisku“ mnoho úvah a
komentářů na téma politické a vládní krize. Vesměs účelové a úmyslné virtuální
slovní „průjmy“, kterými postkomunistická média vyrábějí veřejné mínění a
oblbují své konzumenty. Poslední byla „Výzva“ klinického psychologa Petra Moose
v Lidových novinách, ve které žádá odstoupení Stanislava Grosse
z postu předsedy vlády. Důvodem prý je jeho mládí a osobní
nevyzrálost…
„Jinošský
věk“ našeho ministerského předsedy není příčinou politického a společenského
marasmu naší země. Anglický státník William Pitt se v polovici
devatenáctého století stal ministerským předsedou světové mocnosti ve dvaceti
čtyřech letech. Anglický filosof John Stuart Mill byl ve dvaceti letech
respektovanou osobností. Přečtěte si jeho „Úvahy o vládě ústavní“. Tito mužové
vycházeli a vyrůstali z tradice. Od kolébky byli vychováváni a vzděláváni a
byl jim vštěpován rozhled a hodnotový řád. Byli pokračováním tradice, zkušenosti
a rozhledu svého rodu a společenské vrstvy.
Klinický psycholog Petr Moos, když srovnává „vyzrálé osobnosti“ Václava
Klause a Miloše Zemana (zapomněl na „filosofa - prezidenta“ Václava Havla)
s mladíčkem Grossem, buď o problému v širším kontextu nepřemýšlel,
nebo vědomě klame. Mladičký premiér Gross je logickým produktem a výsledkem
technologického výrobního postupu a procesu postkomunistické mocenské
technologie.
Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman tím, co předvedli, jak byli
použiti v politickém procesu přeměny komunismu v komunistický
kapitalismus, prokázali „vyzrálost“ svých osobností. „Hodnoty a principy“
komunistické doby měli všichni tři hluboce zažity. Tyto vnitřní „kvality“
zaručily jejich osobní úspěch i jejich využití jako důležitých součástek
„politického stroje“, kterým byla v devadesátých letech „propasírována“
česká společnost i její instituce. Stroj, postavený již za totality, měl
technologické parametry nastaveny tak, aby elitou a vládnoucí vrstvou
porevolučního komunistického kapitalismu zůstala stejná společenská vrstva,
která se o nás tak dobře starala za komunismu. Přibrala nové talenty a inovovala
mocenskou technologii, její zásady a cíle však zůstaly
stejné.
Václav Havel byl navýsost užitečnou figurou, která svou velebností a
všeobjímající láskou jistila, aby se ani největšímu komunistickému zločinci nic
nestalo a totalitní mocenský stroj v rizikovém polistopadovém období
neutrpěl újmy. Kde měl jednat, nebyl jako oni. Plácal, kde měl mlčet. Hrál si,
že režíruje hrdinskou epopej a vyšla z toho tragická fraška. Text „Nežít se
lží“ napsaný za komunistů mu pomohl otevřít cestu ke slávě a moci. Stal se
prezidentem státu v čase, kdy hybným momentem byla lež a podvod. Úspěch
útoku komunismu na lidskou duši jedinečným způsobem reflektoval svým jednáním
jako veřejný činitel.
Václav Klaus je příkladný prototyp technokrata, kterého vyprojektoval a
zplodil orwellovský mocenský technologický systém. „Lidský technologický stroj“
nepoznamenaný byť i jen zábleskem schopnosti pochopit základy, zdroje a sílu
lidského myšlení a ducha. Rád citoval a cituje ekonomy, filosofy, ideje, vždy
jen jako mlhu k zakrytí mocenských postupů. Byl ideálně vybraným provozním
inženýrem, který zajišťoval dodržování technologických postupů politicko –
mocenské přestavby komunismu v komunistický kapitalismus. Dnes,
z pozice prezidenta, zajišťuje, aby nedošlo k heresi a ohrožení plodů
jejich práce.
Miloš Zeman, alternativní zástupce hlavního provozního inženýra,
připravený, aby v případě nutnosti změny technologického postupu nastoupila
varianta dvě a veřejnosti byl předložen nový provozní inženýr. Averse a mediálně
přehrávané konflikty mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem byly připravené a
dohodnuté role. Svou roli v perestrojkové „epopeji“ sehrál – pro
nezasvěcené – vcelku věrohodně. Až v konci se vloudila nějaká ta chybička,
snad se do své role vžil příliš. Proto při volbě prezidenta dostala přednost
varianta jedna.
I Vladimír Špidla dostal svou roli v perestrojkové frašce. Udělal
kariéru předsedy sociální demokracie a premiéra po Milošovi Zemanovi díky svému
sugestivnímu zjevu suchého, snaživého a pracovitého úředníka. Byl logickou
volbou po bonmoty hýřícím milovníkovi becherovky, výsledky jehož práce zjevně
nebyly žádné. Svědčí pro to i to, že jej za svého nástupce doporučil sám „velký
Miloš“. Domnívám se, že ty, kteří jej instalovali, částečně zklamal, že
neodhadli dobře jeho „zelenou“ zavilost. Špidla zjevně měl snahu z toho
umělého politického útvaru s tradiční značkou sociální demokracie udělat
sociální demokracii autentickou. Neměl šanci. Spoluhráči, s nimiž do té hry
vstoupil, i lokál, ve kterém se kus hraje, vylučovali úspěch. Ostatně on sám
neměl invenci a asi si nikdy nebyl schopen uvědomit, jakou dramatickou formu na
scéně uvádějí. Dosvědčuje to režie jeho odchodu ze scény, na kterou přistoupil.
Netrval na hlasování o důvěře své vládě. V tom okamžiku by se lámaly
chleby, vyjevovalo by se, co se hraje. V případě prohry mohla sociální
demokracie ještě dostat šanci v opozici. Bylo by to autentické politické
jednání a on sám by si zachoval tvář. Tím, že na tom netrval, že přijal trafiku
eurokomisaře, se znemožnil a odepsal. Umožnil bezproblémové pokračování
dramatické režie k „jejich“ ideálnímu schématu pluralitní
demokracie.
Byl jsem v české politice dost dlouho a v době, kdy záměry
principálů i obrysy kulis bylo možno občas zahlédnout, abych si nevymýšlel Česká
postkomunistická „demogracie“ je od samého počátku sametové perestrojky a uměle
vytvořené mnohosti politických subjektů, cíleně směřována k formální
pluralitě dvou. Celým smyslem té politické hry, která se v „lokále“ odehrává, je
redukovat počet hráčů na parlamentní scéně na „dva“. Je to jen a čistě o
matematice. Dva je možno, mám–li v ruce rozhodující karty a figurky na
správném místě, bez problémů kontrolovat. Třetí a další již vnášejí do partie
rizika, chaos a alternativy. Pro českou postkomunistickou elitu je to životně
prioritní záležitost. Způsob jejich přeměny v kapitalisty, záměrné
rozkradení majetku bez pravidel, devastace zodpovědnosti a morálky celé
společnosti bude vyvolávat stále větší pochybnosti a odpor. To se bude odrážet i
na těch, kteří vstoupí do politiky a ponese to vnitřní rizika. Dnešní „staronová
elita“ potřebuje politickou i společenskou scénu na delší dobu stabilizovat, aby
upevnila své nově vydobité postavení i uvykla své poddané na nové
hodnoty.
Na proponované „většinové“ parlamentní politické scéně dvou není místo
pro sociální demokracii, protože tato politická značka má minulost. „Lepší
minulost“ nese v sobě rizika heresí a dovolávání se minulosti, jejích
hodnot i metod. Jakousi zárukou „sociálních“ jistot dnešní „orwellovské elity“ v
„demogratických“ poměrech je levice reprezentovaná komunistickou stranou.
Stranou bez „lepší“ minulosti, která byla vždy jen mocenským strojem, kde se
není možno vracet k ideálům zakladatelů. Jejich ideje byly lež. V tom
je záruka, že representanti tohoto subjektu nebudou mít iluse a nebude
v něm riziko „chaosu“. Ideální pravicí je – a byla tak vyprojektována –
Občanská demokratická strana. Politický subjekt bez minulosti, vytvořený tak,
aby se na scéně stal representantem komunistických kapitalistů a vzmohlíků. Není
se k čemu odvolávat, ze dne na den mohou měnit podle potřeby ideje i
rétoriku. Spoluzakladatelé ODS, kteří nesplňovali kritéria, byli velmi brzo
eliminováni.
Stanislav Gross je uměle, na živném agaru postkomunismu, vypěstovaný
orgán a součástka mocenského stroje. Když mu někdo vytýká nezkušenost, nebo
nedostatek idejí, neví, o čem mluví, nechápe, o čem je dnešní česká politika.
Gross je formálně zručný a bystrý chlapec, mohl jsem jej pozorovat od prvních
kroků v Poslanecké sněmovně. Ideje mít nesmí, hlubší všeobecně lidská
zkušenost by jej diskvalifikovala ve funkci, pro kterou byl vybrán.
V zimě 97 – 98 byl spolu s Milošem Zemanem předkladatelem zákona o
předčasných volbách, kterým obešli postup předepsaný Ústavou. Varoval jsem tehdy
ve sněmovně, že se to stane obecným způsobem. Stanislav Gross odpověděl, že on,
na rozdíl od poslance Hofhanzla, je životním optimistou.
Viděl jsem v průběhu devadesátých let více náhle se objevivších
mladých talentů, „disidentů“ i „emigrantů“ s podivnými rodinnými kořeny i
vlastní minulostí. Viděl jsem, jak se stávali politickými hvězdami první třídy.
Většina z nich, přes intensivní mediální „make up“, byla svým projevem,
chováním a jednáním na první pohled nevěrohodná. Věrohodnost se naštěstí obtížně
programuje. Část z nich byla stažena z oběhu když se zcela znemožnili
a uložena v zahraničních službách. Jiní tam jsou dosud a plní svou
funkci.
Metoda nastrčených figur zdomácněla v českých poměrech a vyšší
komunistické politice po „spřátelené invasi“ v roce 1968. Měl jsem
příležitost ten proces pozorovat ve Slušovickém Gottwaldově. Plného rozkvětu
dosáhla až v popřevratové politice a postkomunistickém privatizačním
podnikatelství. Je zřejmé, že naši včerejší i dnešní „rukovoditelé“ strávili
léta času studiem románu ruských porevolučních klasiků Ilfa a Petrova „Zlaté
tele“…
Rizika vnitřních krizí byla po „sametové perestrojce“ vložena do všech
nově ustavených nebo obnovených stran. Byla to v první řadě neexistence
strukturované společnosti, se společenskými vrstvami ctícími a hájícími své
určité hodnoty. Prostředky na vznik a fungování politických stran měla jediná
společenská vrstva: mocenská a hospodářská technokracie vyrostlá a vytvořená
totalitním komunismem a jeho praktikami. Ta určovala a doposud určuje, který
subjekt dostane finanční podporu i mediální možnosti. Členové všech stran
vyrostli v prostředí komunismu, postihlo to v různé míře jejich
hodnotové stupnice i morálku. Do všech významnějších politických subjektů byli
cíleně vloženi zaúkolovaní lidé. Kdo přinese prostředky a dostane se do médií,
udělá stranickou kariéru. Práce a veřejná věrohodnost hrají jen malou roli. Není
problém kdykoli rozjet mediální kampaň a vyvolat vnitřní
krizi.
Dnešní sociální demokracie je exemplárním příkladem takového politického
subjektu, možností jeho manipulace a případné likvidace. Rudolf Battěk, který
mohl začít budovat autentickou sociální demokracii, byl odstaven v samém
počátku. O účelu a použití sociální demokracie svědčí lidé, kteří byli do jejího
vedení vloženi v roce 1993 (Zeman, Rychetský, Jičínský a další), i jejich
dnešní jednání. Není náhodou, když dnešními prominentními členy ČSSD a vnitřními
kritiky jsou agenti Stb „Kato“ a „Vladimír“.
Současná mediální a politická kampaň uvnitř a kolem vládnoucí sociální
demokracie je naprogramovaným postupem, kterým český postkomunismus směřuje k
„demogratickému“ politickému schématu: k parlamentu, tvořenému dvěma politickými
stranami. „Levými“ rudými komunisty a „pravými“ modrými postkomunisty. Ti
„praví“ nebudou mít modrou krev, ale bude stejně rudá jako krev jejich bratří. A
navíc, zvolíme si je sami, tak jako jsme čtyřicet let, většinou ochotně a
úslužně, volili jejich staré otce.
Nezávidím Stanislavu Grossovi jeho roli likvidačního předsedy sociální
demokracie. Ač mlád a životní optimista, nemůže nevědět, co je napsáno ve
scénáři. Ostatně svědčí pro to i zápletky děje a výběr vedlejších
postav.
Téměř poetické rysy měla veřejná kampaň kolem jmenování nového šéfa
Grossova Úřadu vlády a dramatický happy end. Ta úleva veřejnosti, když bývalý
velitel roty „bicího komanda“ pan Přibyl byl po mediálně široce publikovaných
protestech „nahrazen“ „disidentem“ Alešem Šulcem! Ovšem i to je jenom hra.
Dotyčného pána bohužel dosti dobře znám z doby, kdy dělal pracovníka a
později náměstka ministra životního prostředí Františka Bendy. Byl lehce
manipulovatelnou postavičkou, použitelnou v libovolném směru. Když jsem ho
v roce 1997 objevil jako šéfa oddělení pečujícího o registry svazků a
lustrace na ministerstvu vnitra, jen jsem koukal. Po „osvíceném“ odvolání
„bijce“ Přibyla a následném jmenování „disidenta“ Šulce, kdyby se to odehrávalo
uvnitř klece a já byl venku, smál bych se. Jsem ale v té kleci s nimi.
U Přibyla bych mohl čekat, že mne praští rovnou, u Šulce jisto jistě vím, že ji
dostanu odněkud ze zálohy.
Naše postkomunistická „demogratická“ tragedie se nezúčastněnému zvenčí
jeví jako satira. My všichni v ní hrajeme idioty a ještě jsme tu roli ve
své většině přijali. To si snad žádá literárního
ztvárnění.
V Třeštici 7. září 2004
Čestmír Hofhanzl
člen Smírčího soudu Konzervativní
strany
www.konzervativnistrana.cz
Vládní krize 2004 – virtuální mocenská šaráda
