Dům „U zlaté kotvy“ Praha 1 - Malá Strana, čp. 389/III, Újezd 45

Praha 1 - Malá Strana, čp. 389/III, Újezd 45

Dům „U zlaté kotvy“

První záznamy z roku 1554. V letech 1680 byl dům jednopatrový. Od roku 1723 byl dům dvoupatrový, v přízemí kupecký krám. Majitel odkoupil 1837 od obce Pražské vedlejší uličku a dům rozšířil o 79 sáhů čtverečních. 1896 vznikl na dvoře fotografický atelier. 1897 dřívější kašna ustoupila dalšímu krámu.

1919 zakoupil dům MUDr. Břetislav Bouček, můj dědeček. Dům musel celý zrenovovat.: kanalizaci, elektrické rozvody atd. V 1929 postavil na konci zahrady 2 garáže. Po smrti MUDr. B. Boučka a jeho ženy Olgy (1932/33) přešel dům  na jejich děti : Vlastu, Olgu, Jarmilu, Ing.Břetislava, Marii, JUDr. Dušana, Růženu a Luboše Boučkových. MUDr Břetislav Bouček byl dlouhá léta malostranským lékařem, spoluzakladatel, a domácí lékař Deylova ústavu pro nevidomé děti, předseda Čs. Červeného Kříže, 17 let starosta Malostranského Sokola, členem různých Malostranských spolků, Rady Starších apod. Rovněž pani Vlasta Boučková byla velice aktivní v dobročinné činnosti na Male Straně, Červený Křiž, Sokol, atd., podobně  i její sourozenci.

V domě bylo 7 bytů, které obývali: Vlasta, Olga, Jarmila, Marie a Luboš se svými rodinami. V přízemí bydlel domovník. Tři krámy byly pronajaté:  jeden výrobci houslí, druhý prodejci obrazů a další holiči. Můj otec, František Žaludek, dentista, měl v domě zubní praxi. V 50. letech musel soukromou praxi uzavřít. Zemřel 1953 ve věku 49 let, (proč asi?) JUDr. Dušan Bouček, který dům spravoval zde nebydlel. Aby jeho syn mohl studovat medicínu, musel opustit své buržoazní povolání advokáta a pracoval v dole.  Zemřel 1966 ve věku 54 let.(proč asi?) Správu domu převzala  paní Vlasta Boučková, (učitelka, náčelnice Malostranského Sokola) pravidelně vedla s ministerstvem školství (sousedem) korespondenci, ohledně škod které nám často způsobovali. Zemřela 1974, v přiměřeném věku, 82 let.

Nájem z domu byl podle dobových předpisů na účtu s kterým se nemohlo volně disponovat. V roce 1964 jsme z nařízení ONV museli obnovit střechu. Naše střešní krytina byla tak dobrá, že se nerozbila ani když jí pokrývači házeli z třetího poschodí na betonový dvůr. Dluh na střeše jsme spláceli 10 let do roku 1974. Do doby, než začal nátlak k prodeji domu. V roce 1964 rodina Žaludkových zrenovovala svůj byt a  vybudovala plynové topeni. Veškeré úspory mé matky a  bratrů jsme do této práce investovali. V roce 1974 si udělala plynové topení také rodina Luboše Boučka.

V roce 1975 nám ministerstvo školství oznámilo, že chce dům koupit za odhadní cenu 29.000 Kčs a jestliže neprodáme, navrhnou vyvlastnění domu. Účel výkupu mělo být rozšíření závodní jídelny. Ministerstvo mělo již z nařízeni ONV pronajatou část přízemí, kde skladovali potraviny. Na ochranu jejich skladu před loupeží, zrušili secesní portály obchodů, které nahradili okny. Tato rekonstrukce je stála 51.440.- Kčs v roce 1966. Ministerstvo nám oznámilo, že v rámci výkupu domu přestanou platit nájem, protože jsme jim nenahradili výlohy jejich rekonstrukce z 1966, až do doby kdy prodáme. Odhad vypracovaný pro ministerstvo školství uváděl 3 různé varianty: 29.000 cenu při náhradě za vyvlastnění obytného domu, 76.500,- cenu za vyvlastněni rodinného domu, velikosti 120 čtverečních metrů a 93.300 cenu reprodukční, při postaveni stejného objektu po odečtení doby užívaní. Odhad se prováděl výpočtem kubatury, 4. 076m3, která se násobila  pro prodej státu: 4,30 Kč. Z této ceny se odečetlo 90%,  protože se jednalo o dům obytný, tehdy prodejný pouze státu. Stejný odhad se prováděl v rámci dědičného řízení o rok dříve, s rozdílem, že se kubatura násobila 6,-Kčs a odečet byl 60%, podle tehdejších zákonů.

Majitelé domu zde žili celý život od roku 1919 do roku 1976, celé jejich sociální zázemí, jejich práce, známí a přátelé se nacházeli zde na Malé Straně. Pan Vinci Kaplický, můj strýc, který nyní dům spravoval a s ministerstvem jednal, ohledně prodeje, náhle, nečekaně zemřel ve veku 66 let. Po ročním naléhání, útrapách a vyhrůžkách jsme kupní smlouvu podepsali. Od roku 1976 do roku 1982 se o dům nikdo nestaral, nikdo neuklízel a nepečoval. V době kdy nám dům patřil jsme platili domovníka. Přidělení bytů trvalo dlouho, bydleli jsme pod lešením v neudržovaném, špinavém domě, kromě naší osobní péče, aby jsme se v té špíně neutopili. Poslední rodina vedla s ministerstvem soudní spor o přidělení bytu, protože zeť pana L. Boučka zde bydlel se svou ženou a dětmi, podle ministerstva nezákonně, i když jeho manželka zde žila od narození a jiné bydliště nemela/i. Ministerstvo jim přidělovalo byty nevhodné pro rodinu s dvěma dětmi. V době, kdy v domě ještě bydleli, ministerstvo začalo dům přestavovat, uprázdněné byty sloužily stavebním dělníkům za šatny. Dům byl otevřený, nevytápěný a začal chátrat.

Věk majitelů v době prodeje byl: 77, 76, 74, 66, 62 a 60 let. V domě žili od roku 1919, celých 57 let. Neměli jeden jediný důvod dům prodat, obzvláště ne za nabídnutou cenu. Bohužel nebylo jiného východiska. Neustále a vždy jsme litovali, že jsme k tomuto kroku byli donuceni, že jsme se z této situace nedokázali vyprostit. Náš nábytek jsme museli částečně zlikvidovat, byty které jsme dostali byly podstatně menší. Dostali jsme státní byty na Jižním Městě, kde se naši rodinní příslušníci dlouhá léta brodili v blátě staveniště. Ti mladší měli najednou hodinovou a delší cestu do práce, starší neměli kam vyjít. Metro ještě nebylo dostavěné a v provozu. Telefonní linky neexistovaly, lékaři nikde. Nakupovat se  jezdilo několik stanic autobusem, v okolí nebylo nic než bláto. Jaký to luxus, jak  výhodné  pro starší generaci kolem 77 let! Komunisticky sen.

V roce 1991 jsme zažádali o restituci domu. Ministerstvo školství  žádost ihned zamítlo. Došlo k soudnímu jednání. Žádali jsme restituci podle rest. zákona, 87/91, § 6/1 pís. g "prodej v nouzi za nápadně nevýhodných podmínek".  Ministerstvo tvrdilo, že dům přestavěli tak, že se změnil stavebně technický stav, a  proto dům nemohou vydat. Tato přestavba stála 2.730.000,- Kčs. (dva miliony sedmsettřicet tisíc) O příslušné zahradě  se vůbec nejednalo, neboť byla přenechaná "Pražskému Jaru", které zde vystavělo vilu. O ceně vily či zahrady nebyla řeč. Tyto informace jsou nepřístupné, tak jako přístup do našeho domu či dokumenty o jeho přestavbě. Soudkyně měla jediný dotaz: kdo byl přítomen jednání o prodeji. V roce 1976 bylo majitelům 60 - 77 let. V roce 1991 velká část z nich nežila. Soud probíha   stylem: soudce se táže, svědci odpovídají na jeho dotazy. Svědectví o přestavbách, o nátlaku o soudním jednání ohledně přidělení bytu, to vše ignoroval. Po čtyřletém protahování soudu nás opustil advokát JUDr. Vladimír Žilinčík,  pod záminkou srdeční nemoci. Bylo to v poslední fázi jednání, a nechtěl soud, pro který nic neudělal, prohrát. Dnes praktikuje vesele dal. Z nařízení soudu byl vytvořen posudek, který měl posoudit změnu stavebně technického stavu domu.

Naše nova advokátka byla mínění, protože odhad mohl určit 3 různé ceny, a my jsme si nemohli určit kupce podle nejvýhodnější ceny, tím byly dány nápadně nevýhodné podmínky.

Když byl předložen posudek o stavebně technické změně, 29.09.1994, který zjistil přestavbu domu z 22,47 %, soudce Alena Jedličková rozhodla, že stavebně technický stav nebyl pozměněn, ale žalobci nesplnili oba body restitučního zákona, pis.g). Dům byl sice prodán v nouzi, ale ne za nápadně nevýhodných podmínek. A to proto že vyvlastnění je ve všech právních řádech zakotvená možnost, v případech zákoně přesně vymezených, jako je nezbytná potřeba organizací k jejich provozu, ve veřejném zájmu a pod. V době, kdy byla kupní smlouva uzavřena, bylo z důvodů které žalovaný ve veškeré korespondenci uváděl, vyvlastnění možné. V každém případě se vždy jednalo o vyvlastnění za náhradu a navíc původní spoluvlastníci jako účastníci vyvlastňovacího řízení, které je správním řízením, mohli uplatnit veškeré námitky, včetně námitky, že není dán zájem na vyvlastnění. ( to bylo za komunistů velice účelné!) Mimo jiné, jsme nedostali 29.000 Kčs za vyvlastnění obytného domu o 700 m čtverečních, ale 76.500,-Kčs za vyvlastnění rodinného domu o 120 m čtverečních, což bylo sociální zvýhodnění.Vše v naprostém souladu s tehdy platnými předpisy. Ministerstvo potřebovalo dům velice naléhavě, k rozšíření závodní jídelny. Proto ho přestavovali 12 let, aby zde nakonec vytvořili bufet a zubařskou praxi. ( jak sociálně naléhavé, že ano!)

Obrátila jsem se na presidenta Václava Havla. 17.11.1994 mi bylo sděleno, že až do doplnění právních předpisů jsou stávající právní úpravou vázaní, panu presidentu nebylo přiznáno právo činit vyjímku byť v individuálnim případě tvrdosti zákona opodstatněnou.

Podali jsme odvolání na Městský soud. Rozsudek městského soudu vynesl JUDr. František Ištvánek 19.09.1995. Soudce potvrdil rozhodnutí OS Praha 1, s rozdílem, že náklady znalečného (17.500,-) má nést žalující strana která u soudu neuspěla. A protože jsme obdrželi cenu 76.500,- a ne 29.000,- které nám ze zákona náležela za vyvlastnění obytného domu, je nepochybné, že za nemovitost bylo zaplaceno více, než činil nárok vlastníků. (jak velkorysé!)

Opět píši na Presidentský úřad. Dne 27.06.95 mě sdělila JUDr. O. Strunová, že máme ještě možnost podat dovolání a ústavní stížnost. Podle tohoto doporučení jsme jednali, a bohužel v tomto pořadí. Nebylo nám známo, že se ústavní stížnost má podávat dříve než dovolání. V České republice do této doby byly zákony a jejich novely těžce dostupné, v jednom obchodu blízko  I.P.Pavlova, velké fronty a chaos. Soudní řád ještě nebyl vydaný!

Podali jsme  dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně. Neboť rozsudek byl částečně změněn (náklady), částečně potvrzen. Jiný důvod podle dnešních zákonů jsme bohužel nenašli. § 237, §238.

Dne 16.06.1997 rozhodla JUDr. Ivana Zlatohlávková: protože nejsou dány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 238 ods. 1, ani 2 o.s.ř. ani podmínky § 237, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání zamítnout. Doručení 28.08.97 Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přístupný. 

Tyto soudní tahanice nás stáli 50.000.-Kčs, ( kupní cena zaplacena od ministerstva za dům 76.500 Kčs). Žalobci rodiny Boučkové byli v roce 1997: Olga Mašínova 98 let, Agáta Boučková 93 let, Marie Žaludková 87 let, Růžena Kaplička 82 let, Marie Boučková 80 let!

Dne 23.12. 1997, jsem podala neformální Ústavní stížnost na Ústavní Soud v Brně, s očekáváním, že mě budou kontaktovat. Byly Vánoce, mamince 87 let, měla jsem plnou hlavu jejich osobních zdravotních problému, a z předešlého rozsudku mě byla známa 60-ti denní lhůta. Ve stížnosti jsem pouze uvedla porušení našeho práva podle Listiny práv č. 11. Zkušenosti z předešlého průběhu procesu a rezignace ostatních příbuzných, kteří mysleli, že už to stálo hodně peněz, mě odrazovala od dalších kroku. Dne 25.02.1998 jsme obdrželi od soudce zpravodaje JUDr. Vojena Gúttlera usneseni: Ústavní stížnost se odmítá, podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dní....ústavní stížnost byla podaná až po lhůtě stanovené citovaným zákonem. Poučení: Proti tomuto usneseni není odvolaní přístupné.

V roce 1996 jsem se obrátila na Ministra školství, pana Philipa,  ať nám vrátí ukradený majetek bez soudních tahanic. Protože při pohledu na dům musí uznat, že se jednalo o krádež. Obdržela jsem odpověď ředitele sekretariátu ing. V. Švehly: "nelze zpochybňovat rozhodnutí soudu jinak než opět soudní cestou, neboť by to znamenalo popření základních demokratických principů, které ČR začala obnovovat v roce 1989." 

Obrátila jsem se rovněž na Ministerstvo kultury, protože původní ministerstvo bylo: Ministerstvo školství a kultury. Obdržela jsem odpověď, že jim objekt nepatří a proto o něm nemůžou rozhodovat.

V roce 1998 jsem se obrátila na Ministerstvo spravedlnosti, Vlastu. Parkanovou, ať se postará o spravedlnost. Jak chce změnit stávající nepráví? K čemu jsou politici, když žádný za nic nemůže?

Odpověď odboru styku s veřejností, JUDr. Renata Poláčková: "Orgán správy soudu je oprávněn přezkoumat postup soudu jen z hlediska upravených v ustanovení § 6 zák 335/91 z hlediska plynulosti řízení, chování soudních osob...Ani ministryni spravedlnosti nepřísluší posuzovat rozhodnutí soudu... soudy jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé, intervence by byla zásahem do této ústavně garantované nezávislosti.( Ministerstvo a Ombudsman oba provádí jedno a to samé?)

Dne 17.03.2001 jsem opět psala presidentu V. Havlovi: "krádeže komunistů byly jeho vládou potvrzeny, použitím zákonů z doby 1969 jako právoplatných. Jaká to zrada demokracie! Komunistické zákony jsou rozhodující o právu či nepráví. 10 let čekáme na změnu zákonů, ale naši vládu to nezajímá. K čemu máme vládu když nikdo nic a za nic nemůže?"

Odpověděla mi JUDr. O. Strunová: restituční zákon se vztahuje na zmírnění jen některých křivd. Nevyužili jste ústavní stížnost, jak jsme Vám doporučili. Platnou právní úpravou a pravoplatnými rozsudky jsme vázáni a ani panu presidentovi nebylo přiznáno právo učinit výjimku. Ústava ČR v čl.41 stanoví, že návrh zákona Poslanecké sněmovně může podat poslanec, skupina poslanců, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávního celku. Panu prezidentovi Ústava právo zákonodárné iniciativy nepřiznává.  (k čemu tam byl dobrý?)

Obrátila jsem se na veřejného ochrance práv, JUDr. O. Motejla. Odpověď 05.12.2002..."z důvodů zachování principu nezávislosti soudní moci nemohu rozhodnutí soudu o tom, že nejsou naplněny podmínky,..přezkoumávat, měnit či rušit. Chci Vás ubezpečit.... že obdobně je tomu i v jiných státech Evropy.

Dne 12.04.2004 jsem podala žalobu u Mezinárodní soud pro lidská práva ve Štrasburku. Osobně bez advokáta. Bohužel končí tato cesta v druhé sekci, na českém oddělení. Psala jsem žalobu francouzsky, abych se vyhnula české sekci. Marně. Dne 7.10.04 mě sdělili, že 3 soudci ( L. Loucades, V. Butkevych  a W. Thomassen) prý rozhodli o nepřístupnosti naší žaloby, § 34 a 35 de la convention. Dopis podepsaný T.L.Early, zástupce tajemnice sekce, prý angličan(ka).

Dne 16.10.04 píši předsedovi ESLP panu L..Wildhaberovi, ať přezkoumá náš případ, protože ohledně vysokého věku žalujících jsme nemohli splnit podmínky požadované § 35. Dne 26.10.04 odpověď od p. I. Markové, legal secretery, že neexistuje žádná náprava rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti. Zároveň mě byly navrácené fotografie našeho domu, a našeho bydliště na Jižním Městě. Obratem jsem je zaslala zpět.

Dne 10.11.04 žádám protokol jednání těchto tří soudců, a korespondenci vedenou v oficiálním jazyku soudu. Dne 18. 11.04 odpovídá opět paní I. Marková, anglicky, že podle pravidel mezinárodního soudu 53 § 2, jsou pouze rozhodnutí před komisí přístupná veřejnosti, a že mají tolik práce, že si se mnou nebude dopisovat. Dne 05.01.05 žádám opět Mezinárodní soud o přezkoumání záležitosti, protože nejsme veřejnost, ale žalující strana a proto mě rozhodnutí soudců náleží.  Vyslovuji nedůvěru v českou sekci, legální pochybnost je dána tím, že zaměstnanci byli profesionálně vyškoleni v komunistickém režimu. Odpověď žádná.

Poučení: Kdo nepodal  žalobu k Ústavnímu soudu, a  k mezinárodnímu soudu během 6 měsíců po zamítnutí, má smůlu. I když nikdo, často ani soudci tyto pravidla v České republice neznají. Právní literatura je pouze v posledních letech více dostupná.

Jediný úsudek, který jsem získala touto soudní fraškou: " ubohá demokracie!, ubohé právo!"

Stěžujte si, kdo chcete, jak chcete,  můžete si být jisti, že v zájmu demokracie to české soudnictví i vláda, a konec konců i Evropsky soud,  ve váš  neprospěch  obrátí , ó  lide Český!

V zákonech a paragrafech (z doby před i po roce 1989)  máme mnoho možností právo otočit podle potřeb mocných a mocichtivých. (Rechstverdreher – žertovně - se říká německým právníkům)

Odpověď Evropského soudu:

Application no.19933/03 (inadmissible)

Hay and others v. the Czech Republic

18.November 2004

Dear Madam,

I acknowledge receipt of your letter of 10 November 2004. In reply, I should refer you to the previous lettre of 7 and 26 October 2004. I would assure you that each application is examined by the Court in compliance with the Rules of Court, and that each case-file is thorougly examined before any decision is taken.

As regards decisions delivered by the Court, I refer to Rule 33 § 4 of the Rules of Court under which only decisions and judgments given by the Chamber are accessible to the public. Therefore, I am not in a position to provide you with the decision adopted by the Court in your application nor a copy of the three judges' deliberations record as you requested. In this connection I refer you to Rule 53 § 2 of the Rule of Court concerning the procedure before a committee of three judges, which provides: "In accordance with Article 28 of the Convention, the Committee may, by a unanimous vote, declare inadmissible an application or strike it out of the Court's list of cases where such a decision can be taken without futher examination. This decision shall be final. The applicant shall be informed of the committee's decision by letter.

Lastly, you will appreciate that the Court and its Registry are facing a very heavy workload. As a result, I am not in a position to continue the correspondence with you on this matter.

Yours faithfully, For the Registrar

I.Markova - Legal Secretary

05.01.2005

Marie Hay-ová

Jaké jiné řešení?