Vládní krize 2005 - černé divadlo české postkomunistické politiky

Vydáno dne 17. 04. 2005 (2202 přečtení)

Motto: „Když se vytratí vnitřní obsah a obecná shoda o tom, co znamenají klíčové pojmy, vstupuje náš lidský svět do chaosu. Černé může být bílé a někdy nejlépe šedivé. Politika ze své podstaty se stane jen hrou stínů, kde hybatelé jsou anonymní a neznámí.“

Vládní krize 2005 - černé divadlo české postkomunistické politiky

Napsal Čestmír Hofhanzl

Saturday, 16 April 2005

Celý svůj život, od doby kdy jsem začal brát rozum, si někdy připadám, že mne mámí smysly. Co jasně vidím černé, okolí chápe jako šedé a „autority“ hlásají bílé. Své vidění světa i jeho barev jsem si v té šedi komunismu, po jeho dlouhá desetiletí, zachoval díky tomu, že jsem nepřistoupil na „kompromis“ šedi. Čtvrt století jsem vybíral antikvariáty a hledal pravdu v historii a filosofii, věcech napsaných před naší šedivou érou. Po stejnou dobu jsem sám lezl stěny v Tatrách a chodil zimní hřebeny slovenských hor, abych pochopil pravdu našeho světa i z této strany - tam se lhát nedalo. O zmatení pojmů hovoří to, že mé okolí mne označovalo za anarchistu, když já trval na tom, že určité hodnoty platí jako absolutní.
Můj způsob života mne udržel při smyslech, zrak nepostihl šedý zákal. Věděl jsem, že komunismus skončí, žádná společnost nemůže dlouhodobě trvat na principech popírajících celý civilizační a kulturní vývoj. V konci osmdesátých let jsem přirozeně vstoupil do politiky, svitla naděje na změnu šedi.
Konec osmdesátých a počátek devadesátých let byl jediný okamžik, kdy nezávislý solitér mohl mít příležitost vstoupit do české politiky postkomunistického období. Osm let v české sněmovně mi dalo příležitost vidět v přechodném, přelomovém období politickou scénu, její aktéry i směrování zevnitř. Současně sledovat chování a reakce společenského média, ve kterém se celá ta šaráda odehrávala.
Je důležité si uvědomit, že politika (i když se to na počátku devadesátých let zdálo) se nikdy neodehrává ve vzduchoprázdnu. Rozhodující pro směrování a metody politiky jsou zájmová mocenská uskupení a náhodně silné osobnosti. Jejich zájmy a směrování nikdy nejsou ideální. Tato mocenská uskupení mají úpornou snahu trvat v čase, i přes změny režimů i jejich vnější orientaci.
Dále si je nutné po pravdě říct, že politickým národem (tj. společenskou vrstvou, která politiku dělá a nebo na ni má vliv) v daném období je vždy jen určitá vlivná vrstva. Za Přemyslovců bylo politickým národem pár knížecích rodů, ostatní byli jen materiál a dobytek. V období středověku až téměř do konce devatenáctého století byla politickým národem v Rakouské monarchii šlechta. Rakousko-Uherské vyrovnání bylo duální jen proto, že české země neměly silnou vrstvu zemsky cítící šlechty. České země, v té době hospodářsky nejsilnější část monarchie, neměly odpovídající politickou reprezentaci. Paradoxně, česká nemohoucnost stála v té době u kořenů zkázy této středoevropské mocnosti. Svou nemohoucností jsme zabránili možnému vývoji k federalizaci rakouské monarchie.
Komunismus byl ohromným mlýnkem na lidské duše, semlel nás všechny. Hlásal beztřídní společnost a vytvořil dvě jasně ohraničené společenské vrstvy. Vládnoucí vrstvu stranickou a vrstvi technokratické nomenklatury. I ta druhá, ve smyslu, o kterém mluvím, do politického národa patřila. My ostatní jsme byli, v pojetí přemyslovského období, materiálem a dobytkem, v pojetí Orwelovském plebsem. Mezivrstvu tvořili tolerovaní a využívaní šmelináři, donašeči a agenti. Ta doba trvala téměř půl století. Za tak dlouhý čas, téměř tří generací, se stávají „hodnoty“ a životní postoje zvykem. Zařazení do společenské vrstvy má tendenci stát se dědičným.
Na jaře 1991 jsem svým proslovem vyhnal komunistické poslance ze sněmovny. Řekl jsem, „zničili jste základní hodnotový systém, hodnoty a pojmy, které pro každého občana civilizovaného státu musí platit obecně a absolutně. Není-li tomu tak, není možno vytvořit stát na vzájemné dohodě a spolupráci. Naše společnost má milion hodnotových systémů, každý máme jiný, nelze se dohodnout. Nechápu, jak můžete ve svých lavicích sedět – nepochopili jste nic. Dokud se Vám nestane, co Němcům. Ti pochopili až tehdy, když cizí armády zbouraly německá města a jejich vojáci znásilnili německé ženy. Dokud neprojdete něčím podobným, nebudete jiní.“
Pobouřil jsem tehdy svou řečí a názorem všechny citlivé duše české sněmovny. Velmi rádi si lžeme. Později jsem pochopil, jakou jsem měl pravdu, v té době jsem to jen tušil. Realita je taková a myslím, že již je na čase si to přiznat a otevřeně říct. V konci osmdesátých let byla „politickým národem“ v postsovětské Československé republice stranická a technokratická nomenklatura totalitního komunistického státu. V té „zbořené“ společnosti neexistovala společenská vrstva uznávající společné hodnoty, schopná koncepční spolupráce, schopná a ochotná převzít odpovědnost za svůj stát. Nic takového zde nebylo. Měl jsem příležitost to vidět a osobně velmi těžce „vychutnat“.
Nebylo nic abnormálního, bylo to historicky i společensky logické, že se režie a směrování „sametové revoluce“, ustavování a fungování institucí demokratického státu, chopili reprezentanti vrstvy, která jediná v té době byla „politickým národem“. My ostatní, kteří jsme aktivně vstoupili do politiky, jsme byli pár „solitérů“, a ochotné figurky, které se přizpůsobily nebo byly po použití odloženy. Obtížnější často s ostudou vykopnuty.
Množství politických stran a straniček vzniklých po roce 1990 nebylo plodem nadšení a možností „pluralismu“. Část z nich, zejména těch úspěšnějších, byla aktivně založena a podporována režiséry té velké politické hry přeonačení totalitního komunismu v poslušnou a řízenou „demokracii“. Bylo třeba zabránit, aby entusiasmus převratu dal dohromady, proti vůli bohů Marxe, Engelse, Lenina a jejich stoupenců, osobnosti, které by vzaly věc vážně a vybudovaly autentickou sílu a politickou stranu.
Byl jsem od samého počátku členem Občanské demokratické aliance. Dnes tvrdím, po tom co jsem v průběhu let mohl pozorovat, že i nás založili. V průběhu času k nám vložili další zaúkolované členy a aktivisty. Dnes je již obecně jasná úloha a účel republikánské strany censora Miloslava Sládka. Špička moravistické strany byli agenti státní bezpečnosti. Perfektně odvedli pozornost a problém na vedlejší kolej. Zemědělská strana slušovického profesora Trnky měla stejný účel.
Hlavním hráčem přechodného, rizikového převratového období byla parlamentní Komunistická strana Čech a Moravy. Svou přítomností v „demokraticky“ voleném parlamentu garantovala kontinuitu přechodu a vlivu společenské vrstvy totalitní stranické a technokratické nomenklatury. Komunistická strana Čech a Moravy, garnitura Jaroslava Ortmana, byla hlavním strategickým hráčem, který jistil přechodné období a na veřejné parlamentní scéně garantoval kontinuitu. Spolu s Moravisty, Sládkovci, částí občanského hnutí a lidovců byli zárukou, že zákonodárnou částí veřejné moci nebudou přijaty normy, které by mohly zablokovat kontinuální přechod starých mocenských struktur do nových poměrů, tj. zejména zákaz komunistické strany, trvání na důsledném uplatňování a vymáhání práva, diskvalifikace a distanc prominentů a struktur minulého režimu při privatizaci. Viděl jsem to. Kdo chcete, můžete zpochybňovat má tvrzení. Neměli jsme šanci proti tomuto bloku navrhnout, natož prohlasovat jakýkoliv návrh směrující tímto směrem.
Jediným obdobím po roce 1990, kdy noví lidé, kteří chtěli významnější změnu, získali větší vliv, byla doba od ledna 1991 do počátku roku 1992. Využili jsme politické krize vyvolané odměnami, které si v prosinci 1990 přidělilo předsednictvo České národní rady, k novým volbám vedení české sněmovny. V tomto období byl napsán návrh české Ústavy. Návrh, ve kterém byla zakotvena klíčová kontrolní a stabilizační funkce druhé parlamentní komory, Senátu. Stejně tak kontrolní funkce Ústavního soudu, který mohl zabránit a zablokovat uplatnění zákonů prosazených politickou mocí. Návrh ústavy byl v konci roku 1992 schválen tehdejší, ještě Českou národní radou, jen díky tomu, že se dělil Československý stát. Mocenský poměr po volbách 1992 byl již jiný, v té době by náš návrh sněmovnou již neprošel.
Koncem roku 1992 již měli Václav Klaus a Josef Zielenic novou, „pravicovou“ Občanskou demokratickou stranu pevně ve svých rukou. Hlasování pro novou českou Ústavu, v tomto dějinném okamžiku, nebylo o jejím obsahu. Hlasováním pro návrh Ústavy všichni reprezentanti postkomunistických zájmů a struktur hlasovali pro to, že oni se stávají první politickou garniturou svých stran.
Díky koncepci Ústavy, pravomocím Senátu a Ústavního soudu, nepřevzali postkomunisté celou režii české politiky a jejich ústavních institucí již v roce 1993. Ve volbách 1992 ještě dozníval vliv veřejnosti na velkou politiku a vlastní politické dění. Na jaře 1992 ještě nově etablované staré mocenské struktury neměly zcela v rukou sdělovací prostředky. Hlas lidu ve volbách znamenal, že do parlamentu se nedostalo, do té doby ve strukturách výkonné moci nejsilněji zastoupené, Občanské hnutí. Domnívám se – z toho, co jsem mohl v té době pozorovat –, že původně měla být vyprojektována hlavní levicová politická strana právě z Občanského hnutí. Po krátké pauze, kdy byly činěny pokusy o jeho resuscitaci byla zvolena varianta Sociální demokracie.
V době mezi počátkem roku 1993 a rokem 1994 došlo uvnitř parlamentních klubů KSČM, Moravistů, Sládkovců a Zemědělců k vnitřním krizím a odchodům některých skupin nebo poslanců k jiným klubům a uskupením. Domnívám se, že hlavní příčinou byla změna politické strategie a finanční podpory těchto uskupení. Jediným klubem, který tyto odchody nepostihly, byl klub Sociální demokracie. Myslím, že hlavní příčinou a důvodem byl efekt působení historické značky Sociální demokracie.
Jaroslav Ortman se svou frakcí komunistických intelektuálů a pragmatických reformátorů vytvořil klub Demokratické levice. Fakticky tím vypadl z hlavního politického proudu. Tato skupina komunistických politiků, kteří ve sněmovně nejlépe věděli o čem je politika a ovládali její techniky, splnila svou úlohu mouřenínů. Jejich místo v politickém spektru proponované politické scény již přebírala Václavem Klausem a Josefem Zieliencem „normalizovaná“ „pravicová“ ODS.
V té době byli do nevýznamné sociální demokracie vedené emigrantem Horákem vloženi klíčoví členové bývalého Občanského hnutí - Miloš Zeman, Pavel Rychetský a rudověrný spoluautor komunistické ústavy z roku 1960 Zdeněk Jičínský. Do čela této sociální demokracie byl zvolen prognostik Miloš Zeman a odstraněn věrohodný a nebezpečný Ruda Battěk. Strana dostala peníze a podporu v médiích. Úkolem nového vedení a cílem investice a podpory v médiích bylo získání levicových voličů, pro které byla volba komunistů ještě nepřijatelná.
Tehdy proběhly rozhodující přesuny majetku v privatizaci a restitucích. Základní objem majetku státu přešel do rukou lidí a uskupení spojených s institucemi bývalého totalitního státu. Pro nevěřící připomínám: kvalifikací Jiřího Skalického na ministra privatizace bylo, že jeho otec byl vysokým důstojníkem vojenské kontrarozvědky. Kvalifikací Romana Češky na šéfa fondu Národního majetku byl pokus o krádež automobilu, při které byl student ekonomie přichycen nedlouho před Sametovou revolucí. Jedinou politickou stranou, která měla miliardový majetek, který jí zůstal po sametu, byla KSČM. Byl jsem v roce 1991 členem parlamentní komise pro komunistický majetek a po zjištění co a jak se hraje jsem z ní odstoupil.
Všechny mediální šarády kolem financování politických stran byly účelové. Jejich smyslem byla pacifikace, usměrňování a nebo likvidace nepohodlných subjektů, které nezapadaly do koncepce politické hry. Do dostatečných podrobností jsem měl příležitost nahlédnout způsob vzniku, politického i mediálního využití dluhu ODA k její konečné likvidaci. Je dobré si připomenout, že v průběhu let nebyly žádné mediální kampaně kolem financování komunistů, moravistů, trnkovců i Sládkovy strany - vyjma jejího konečného doražení.
Ve volbách 1996 měla být „rukou voliče“, po letité mediální diskreditaci, ze scény odstraněna ODA. Nepovedlo se, protože frakci Vladimíra Dlouhého se nepodařilo prosadit jejich koncepci primárních vnitrostranických voleb. Podle této koncepce měly pořadí na prvých místech volební kandidátky určit oblastní stranické sekretariáty. V nich již měli Vladimírovi chlapci většinu - Vladimír na rozdíl od nás měl (a chtěl) čím uplácet. Politická krize konce roku 1997 byla uměle vyvolaná. V době, kdy vládnoucí koalice měla ve čtvrtině svého volebního období jedinečnou možnost navrhnout a prosadit reformy, které by do konce volebního období přinesly ovoce, Václav Klaus všechny pokusy o reformu blokoval. Josef Lux posloužil stejně, jako dnes Kalousek. Nevěřím, že si mohl myslet, že svou politickou šarádou, jako prostředník vyvolání krize zvýší preference lidové strany a vytlačí z pozice ODS. ODA si svou účastí jen zajistila politickou smrt.
Smyslem celé té „podivné krize“ bylo odstranit definitivně ze scény ODA a provést vnitřní očistu ODS. Rumlův a Pilipův pokus o puč byl tak hloupý, že nemohl být myšlen vážně. Viděl jsem vše zblízka i znal hlavní aktéry. Nevěřím na tak cíleně úspěšnou pitomost. Neméně významným záměrem této sebevraždy sebepodřezáním bylo dostat k moci opoziční sociální demokracii. Celý ten politický Kocourkov korunovala „slavná“ Havlova řeč v Rudolfinu. Byl jsem tam, seděl mezi komunisty a poslouchal i viděl obě strany.
Skutečným záměrem té politické mocenské hry bylo vykonat další kroky k redukci počtu politických stran a k většinovému volebnímu systému. Nevěřím, že Josef Lux nevěděl, co se hraje. Stejně tak to musel vědět Václav Havel. Kdyby nevěděl, byla by to polehčující okolnost, ale pak nikdy neměl v politice co dělat a tím je jeho vina větší.
Zde vstupuje na scénu Stanislav Gross. Spolu s Milošem Zemanem byl v roce 1997 předkladatelem návrhu zákona „O předčasných volbách“, kterým chtěli obejít postup a pravidla předepsaná Ústavou pro případ vládní politické krize. Při postupu podle pravidel Ústavy by vyšlo leccos o záměru autorů krize na veřejnost, avšak účel a úmysly bylo nutno zakrýt. Na zákonu byla ze strany ODS, ČSSD i komunistů obecná shoda – vyhovoval jejich záměrům. Ve sněmovní debatě jsem řekl předkladatelům: „jednáte, jak je v této zemi zvykem, při prvé vážné politické krizi ji neřešíte podle pravidel, která jsme si napsali v základním zákoně země, v Ústavě. Nevyhovuje vašim záměrům, tak děláte švindl. Dáváte příklad a otevíráte Pandořinu skříň. V budoucnu kdykoliv nebude nějaké silné mafii vyhovovat situace, zaplatí si média a vyvolá politickou krizi. Nedivím se, že to kolega Gross nevidí, je mladý muž“. Stanislav Gross, byl myslím zpravodajem zákona, se neudržel, a odpověděl mi: „poslanec Hofhanzl je pesimista, kdežto já na rozdíl od něho jsem optimista a nevidím to tak černě.“ Neodpustil jsem si, došel na řečniště a řekl „jenom mladý muž“. Stejně mne již nikdo z nich neposlouchal, tetelili se jak mají věc v kapse. O souvislostech a důsledcích určitého veřejného jednání neměli tuchy. Svět a historie je svině, jemnější duše mi prominou použitý výraz, někdy vrací chyby, záludnosti a slepotu zvláště krutým způsobem.
Stejně nezapomenutelný je pro mne výrok téhož Stanislava Grosse v prvých létech jeho působení v parlamentní sněmovně, kdy, nevím při jaké příležitosti to již bylo, prohlásil - „jsem mladý ještě morálně nezkažený“. Bylo mu tehdy asi dvacet pět roků. Ten chlapec nevěděl, co to morálka a morální jednání je.
„Opoziční smlouva“ byla připravena již v závěru vyvolávání předčasných voleb. Uzavřena byla v okamžiku kdy ODS a ČSSD dostali prostředky na rozsáhlou volební kampaň. Smyslem a cílem vývojového stupně postkomunistické politiky „politické krize“ konce roku 1997 bylo prosazení většinového volebního systému. Také to čas prokázal. Dva společné pokusy „smluvně-opozičních“ partnerů o prosazení nového volebního zákona prošly sněmovnou. Za to, že zákon nevstoupil v platnost a nemáme zde již dnes (tentokrát již ne z vůle rodné strany, ale zákonem) předurčené dvě politické strany pečující o nás idioty až do úplného vyhnití, vděčíme moudře napsané české Ústavě. Platnost zákona jednou zablokoval Senát a po druhé Ústavní soud.
Zákonným postupem záměry prosadit nešlo, nastoupila se tedy zdlouhavější cesta: obsazení klíčových ústavních institucí svými lidmi. Proto se po Václavu Havlovi prezidentem stal Václav Klaus. Každému, kdo měl jen minimální pojem o smyslu a cílech české postkomunistické politiky, bylo dávno před tím jasné, že bude zvolen hlasy komunistů. Odstoupení Miloše Zemana z vedení sociální demokracie byla rovněž strategická šaráda. Pro případ, že by se kandidatura Václava Klause nevyvíjela příznivě, vytvářel Miloš Zeman rezervu. Zároveň odstoupením z vedení sociální demokracie otevřel prostor pro budoucí štěpení a rozklad potenciálně nebezpečného politického subjektu.
Zvolení Václava Klause prezidentem a okamžité následné jmenování Pavla Rychetského členem a zvolení předsedou Ústavního soudu, by snad mohlo být dokladem a důkazem toho, co píši. Výroky Ústavního soudu z poslední doby ukazují na to, jak se změnou personálního obsazení změnil i jeho pohled na předkládané stížnosti.
Vládní politická „krize“ roku 2005 je závěrečným dějstvím politické hry „přeonačení“ komunistické nomenklatury a jejích legitimních dědiců v „pluralisty a kapitalisty“. Na počátku byla jedna komunistická strana, která z „vůle pracujícího lidu“ nás vedla k blahobytu a spáse. Na dnešním konci mají být z „vůle občanů“, zprostředkované jejich předvojem poslanci zákonem, dvě postkomunistické politické strany.
Aby náhodou ti panáčci, kteří se na scéně pohybují, svou roli nevzali vážně a nepřestali se řídit pokyny režiséra a dirigentů, je třeba zachovat kontinuitu. Tak jako právní kontinuita na samém počátku celé „perestrojky“ (či po našem přeonačení) zajišťovala kontinuitu právních způsobů a technologie. Tak kontinuita politického nástroje - komunistické strany má jistit kontinuitu způsobů a politických cílů mateřské základny. Technologové této perverzní společenské přeměny museli mít smysl pro vtip a snad i legraci, když klíčovou roli v počátku svěřili autoru absurdních dramat.
„Politická krize“ roku 2005 je virtuální mediální divadlo, Stanislav Gross jako premiér „českého státu“ je polystyrénová součástka, záměrně vyrobená k dočasnému a cílenému použití. Smyslem celého, komediálními prvky prokládaného, cirkusového představení je rozklad a diskreditace politického s.r.o. Sociální demokracie. To es-er-očko, i když jeho dnešní zaměstnanci a personál se nepříliš liší od komunistů, má nebezpečnou, původní historickou značku. Celé to divadlo i jeho nákladná režie je investice vynakládaná do hlav „plebsu“. „Zisk a zúročení“ se má projevit ve formálních výsledcích „voleb“. Vy sami si v příštích „volbách“ ať už předčasných, či v řádném termínu, zvolíte jako druhou nejsilnější stranu komunisty.
Budete mít „demokratický“ postkomunismus legálně, ztvrzený svou volbou. Stejně tak, jako si nechali potvrzovat svou legalitu jejich rudí předchůdci devadesáti devíti procentní účastí ve volebních aktech, které volbou nebyly. (Abych nebyl napadán, připomínám nikdy jsem za komunistů volit nebyl.)
Měl jsem příležitost vidět technologii přestavby totalitního komunismu v „pluralitní komunistický kapitalismus.“ Mohl jsem jako přímý účastník sledovat jednání jeho hlavních aktérů i postupné kroky, kterými obnovovali pevné objetí, ve kterém nás znovu svírají. Pokládám za zbytečné, zavádějící a mimo kontext smyslu vlastního děje, diskutovat jednotlivé scény, které vám režie již několik měsíců předvádí na obrazovkách i v denících. Stanislav Gross není autentický politik, byl „vyroben“ přesně k tomu účelu, ve kterém Vám ho nyní předvádějí. Když s jako hlavním argumentem důvodu odstoupení z vlády, nemorálním jednáním premiéra Grosse, vystupuje předseda Lidové strany Miloslav Kalousek, bývalý ekonomický náměstek ministra obrany, je to skutečně špatný vtip. Kdyby se to odehrávalo uvnitř klece a já byl vně, chechtal bych se. Jsem v té kleci s nimi a vy také. Nebude trvat dlouho a stejná šaráda bude sehrána s dnes morálně pobouřeným katolíkem Kalouskem. Po sociální demokracii přijde na řadu KDU-ČSL, pečeně je již protažená slaninou a podlitá lákem.
Je dost smutné, že schéma, kterým z nás vyrobili plebs a udržovali po celou dobu komunismu v podobě amorfní tvarné hmoty, funguje spolehlivě dál.
V Třeštici, dne 10. dubna 2005

Čestmír Hofhanzl

člen Smírčího soudu Konzervativní strany - WEB: Konzervativní strany

Celý článek | Autor: BazMyslik | Počet komentářů: 63 | Přidat komentář |

| Zdroj: PUP ČTK BIS E-MAIL