Za Pavla Němce jako za Alexeje Čepičky??

I „nezasvěcenému“ a „neidiotovi“ je jasné, že „kdyby“ soudružka Benešova rezort řídila tak, aby byly dodržovány zákony a dodržovala by je i ona sama, tak na svém míste více než 6 a 1 rok by nebyla ani omylem! Že tam je tak dlouho dokládá bez nejmenších pochybností její poslusnost a loajalitu k politikům a nikoliv k zákonum, právu a spravedlnosti! Vzpomeňte co dělá pod jejím řízením zástupkyně např. v případě Vladimíra Hučina a dalši a další případy ...

Za Pavla Němce  jako za Alexeje Čepičky??

PhDr. Vališ Zdeněk

„Kdo zná jen jedinou pravdu, musí moc lhát.“

                                                                    Gabriel Laub                  

…………

Těžce budovaná parlamentní demokracie v českých zemích, pro niž je charakteristické rozdělování zákonodárných a výkonných mocí při dominantním postavení  parlamentu, stále naráží na kostlivce z dílny právního (ne)řádu komunistického režimu, díky kdysi přijaté kontinuitě práva. Až případ katarského prince Hamita Abdalla Al Sáního veřejnosti „odhalil“ další vymoženost v současnosti platného trestního řádu, jenž ministerstvu (ne)spravedlnosti dávají nebývalou pravomoc, byť jen formálně, přesto mravnost a morální vědomí opět dostaly  přes ústa…

A právě v tom vynikala takzvaná socialistická zákonnost, jejímž spoluautorem byl  první komunistický ministr spravedlnosti v Československu JUDr. Alexej Čepička. Činnost justičních orgánů, přes ústavně deklarovanou nezávislost soudců byla prakticky zcela závislá na závazných pokynech několika vedoucích pracovníků ministerstva spravedlnosti - především ministra spravedlnosti JUDr. Alexeje Čepičky (od března 1948 do dubna 1950), JUDr. Štefana Raise (od května 1950 do konce roku 1952) a jejich náměstka JUDr. Karla Klose.

Systém „kabinetní justice“, jenž se hluboce zakořenil v justiční praxi komunistického režimu, byl vytvořen právě za éry Čepičky a spočíval na těchto principech:

a) zásadní vliv na rozhodovací pravomoc soudů se soustředil v rukou ministra spravedlnosti, včetně přísného schvalovacího systému a stanoviska k trestům;

b) odstranění kontroly justičních orgánů nad vyšetřováním, zrušením vyšetřujících soudců;

c) prokuratura vůči soudu získala zvláštní postavení - návrhy prokurátora byly pro senát závazné;

d) podstatné omezení práva obhajoby;

e) vědomé porušování zásady objektivní pravdy (tzv. notoriety).

A tak u soudů bylo zajištěno „vítězství“ jen jednoho jediného právního názoru. Podle psaného práva bylo vše formálně v pořádku, že ve skutečnosti byla pošlapána základní lidská práva – s tím si mimo odsouzených a jejich příbuzných nikdo starosti nedělal. Byť později, při prvních nesmělých rehabilitacích, se objevil dosud neznámý termín „porušování socialistické zákonnosti“. Známý JUDr. Josef Urválek, kdysi „špičkový“ státní prokurátor a pak soudce, známý z monstrprocesů počátku padesátých let 20. století (například s JUDr. Miladou Horákovou), se stal v roce 1957 předsedou československého Nejvyššího soudu a tak je opět podepsán pod mnoha rozsudky, tentokrát však už i rehabilitačními jeho původních, jako v případě „R. Slánský a spol.“

Výrok českého Nejvyššího soudu z 22. srpna 2005 je také „formálně správně“. Tak citlivý resort jako je spravedlnost si jistě vyžaduje  osobní důvěryhodnost ministra, což Pavel Němec příliš neprokázal tvrzením o „diplomatických zájmech“ a hlavně pak zneužitím paragrafu komunistického trestního řádu, jenž nepochybně odporuje české ústavě!

Ovšem ani soudci Nejvyššího soudu se příliš nevyznamenali, když před projednáváním věci veřejně podpořili právní názor ministra Němce. Tito by se při platnosti „starého“ rakouského-uherského zákona č. 8/1863 ř. dopustili trestného činu, protože jeho články VII. a VIII. zakazovaly uveřejňovat obžalobu tiskem dříve, než byla přednesena v hlavním přelíčení, a rovněž zakazovaly rozbírat moc průvodců a pronášet domněnky o tom, jak řízení dopadne, před vynesením rozsudku. V době jeho platnosti v „republice Československé“ jej po druhé světové válce porušovali především komunisté v „Mladé frontě“ či „Rudém právu“ ve svém „svatém“ boji proti „reakci“. Snad i proto se do nového trestního řádu (zákon č. 87/1950 Sb.) v duchu „socialistické zákonnosti“ už podobná ustanovení nedostala. Zato vypukla úplná  hysterie s rezolucemi „rozhořčeného pracujícího lidu“ při vykonstruovaných procesech s „třídním nepřítelem“, „špiony Vatikánu“ apod.

Každé předčasné hodnocení viny má jistě vliv na smýšlení veřejnosti a tím i na pozdější rozhodování soudců. Podobné stanovisko zaujal ministr spravedlnosti JUDr. Prokop Drtina v plénu Ústavodárného Národního shromáždění  dne 29. května 1947, když se projednávaly výsledky výjimečného – retribučního soudnictví. ("Toto předčasné  hodnocení viny musilo míti vliv na smýšlení veřejnosti a tím i na pozdější rozhodování přísedících...") Proto se také americký soudce před zahájením hlavního přelíčení ptá poroty, zda její členové se neseznámili se zprávami ve sdělovacích prostředcích…

Tedy stále platí známý a staletími ověřený  Senecův výrok: „Doufej ve spravedlnost, ale buď připraven i na bezpráví.“

 Snad se nyní sluší říci: „Privatum commodom, latens odium, inexpertum iuvenile consolium, haec tria perimunt regna omnia“ – „Soukromý prospěch, utajená nenávist a mladické rady nezkušených, toto tré maří každý stát“ - ovšem  až na Českou republiku! Ministr Pavel Němec, na rozdíl od ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody, není „žádný šmudla“, jak uvádí MF Dnes z 27. srpna  2005; možná jen „objevil“ dalšího nespolehlivého…

Nejdříve to byl  JUDr. Jaroslav Fenyk v souvislosti s případem „disidenta“ Vadana Kočího, aniž si někdo položil otázku, jak se tento „disident“ dostal do sdělení VONS. Petr Uhl sice  v Právu (16.8.2005) přiznal spoluautorství sdělení (druhým byl PhDr. Václav Benda), avšak už nesdělil, proč zrovna Kočí a ne ostatní odpůrci vojenské služby, jichž tehdy bývávalo v ČSSR tak asi 100 ročně!  

Většina z nich – vysokoškoláků - totiž už ani nenavštěvovala takzvanou vojenskou katedru na své škole, což zrovna nebyl Kočího případ, protože ji úspěšně absolvoval – dokonce povýšen do hodnosti svobodníka. Při povolání k jednoroční prezenční službě se však z něho stal zásadový odpůrce vojenské služby z morálních a  náboženských důvodů… I podle vyjádření  jeho tehdejšího obhájce JUDr. O. Motejla se však jednalo o jeden „z mnoha případů odmítání vojenské služby.“ (MFDnes, 9.8. 2005). Pravděpodobně právě jemu, jako známému advokátovi chartistů, se ocitl Vladan Kočí  v pozornosti VONS. Jistě by jako již nadaný violoncellista měl na tehdejší poměry „fešáckou vojnu“ v Armádním uměleckém souboru, jako před tím jiní umělci – například J. Grossmann či M. Šimek. V regestu k Sdělení VONS č. 787 z 24. srpna 1988 se také uvádí: „Navzdory přesvědčivé obhajobě a návrhu prokurátora   vyměřit trest při dolní hranici sazby byl Vladan Kočí odsouzen k třináctiměsíčnímu trestu a nadále setrvá ve vazbě.“ (in: Informace o Chartě, Doplněk, Brno 1998, s. 423-424). Rozsudek pak potvrdil Vyšší vojenský soud v Příbrami, jenž později zamítl jeho odvolání „s ohledem na platné právo a původní rozsudek nabyl právní moci“ (tamtéž s. 431). Trest mu byl „z větší části prominut díky amnestii prezidenta republiky. V březnu t. r. [1989]  obdržel Vladan Kočí povolávací rozkaz. Jelikož odpírá základní vojenskou službu z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, bylo proti němu opět zahájeno tr. stíhání“ (tamtéž s. 506). 11. června 1989 Nezávislé mírové sdružení podalo petici prezidentu republiky ve prospěch odpůrců vojenské služby (tamtéž, s. 512). „Vojenský obvodový soud v Praze uznal Vladana Kočího vinným spácháním tr. činu nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců.“ (tamtéž s. 524) „Vyšší vojenský soud v Příbrami zamítl odvolání Vladana Kočího proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Praze, jímž byl odsouzen k šestnácti měsícům odnětí svobody za nenastoupení služby v ozbrojených silách. Tím se rozsudek stal pravomocným…“ (tamtéž, s. 524) Později VONS oznámil nástup výkonu trestu „dvou politických vězňů –odpírače vojenské služby Vladana Kočího, jemuž nebyl povolen požadovaný odklad, a mluvčího Charty 77 Saši Vondry“ (tamtéž, s. 531). „Dne 25. listopadu 1989 prezident republiky zastavil tr. stíhání proti sedmnácti čs. občanům a nařídil jejich propuštění z vazby a některým prominul zbytky trestu.“ (Tamtéž s. 553).

Česká  tzv. investigativní žurnalistika se soustředila jen na informaci, že současný náměstek na Nejvyšším státním zastupitelství JUDr. Jaroslav Fenyk jako vojenský prokurátor „stíhal politické vězně“… Ve skutečnosti se jako elév účastnil  jen prvního procesu, avšak účel světí prostředky, že ano?

Váleční veteráni z Československé obce legionářské (nikoliv jak uvádí autor – san – „ze svazu československých legionářů a zahraničních letců z druhé světové války“, in: MF Dnes 26.8.2005) kritizují ministra spravedlnosti Němce, že umožnil vydání katarského prince. Na jejich oprávněnou otázku: „Můžeme ještě nazvat naše soudnictví za etické a funkční?“, odpovídá tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun, že „bez informací to nemohou posoudit. Vyzýváme je, aby nedělali prázdná gesta, která nakonec mohou poškodit je samé…“ Zastrašování? Pokud generál František Fajtl a další nemají „dostatečné“ informace, je otázkou čí vinou? Pokud  existuje funkce tiskového mluvčího, jenž je v daném případě placen daňovým poplatníkem, je snad odpověď dostatečně jasná - proto na místo skrytého ataku na veterány by Petru Dimunovi spíše slušela omluva, ale to dnes není zrovna „in“.

I když si lidská komunita ve své několikatisícové historii většinou vážila názoru „rady starších“, v současném  českém absurdistánu  lze spíše vidět návrat  začátku padesátých let 20. století, kdy se děti ve školách začínali učit: „Dědeček a babička – ujídají nám chlebíčka…“ Tito veteráni jsou přitom jedni z mála našich občanů, kteří pamatují právní řád první Československé republiky a za druhé světové války se seznámili s právním vědomím v Polsku, ve Francii, ve Velké Británii i v Sovětské svazu, stejně jako po „vítězném únoru 1948“ poznali „socialistickou zákonnost“ v „ústavech nápravného zařízení“, uranových dolech i táborech nucené práce komunistického režimu. Tedy mají nebývalé zkušenosti i morální právo k svému protestu!

Váleční veteráni ve svém prohlášení též oceňují nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou i soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 2 Moniku Křikavovou za „jejich čestný a odvážný postoj“ v kause katarského prince.

Ministr Němec, jehož už tak vysoké podvědomí ještě posílilo „formální“ rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. srpna 2005, volí jiný postup -  reaguje návrhem na  odvolání nejvyšší státní zástupkyně pro údajné nezvládání funkce. I „nezasvěcenému“ jsou jasné základní kupecké počty: zatímco se za vlády současné koalice vystřídalo několik ministrů spravedlnosti, Marie Benešová ve funkci působí již více než  6 a ˝ roku, což snad dostatečně prokazuje její způsobilost….

V sobotním rozhovoru se ministr Němec označil za „liberála“ (MF Dnes 27. srpna  2005). Autor hesla v Masarykově slovníku naučném (Lidové encyklopedii všeobecných vědomostí)  uvádí, že „v širším smyslu liberální znamená svobodomyslný a pokrokový – proti konservativnímu a reakčnímu“ (díl IV, , Praha. 1929, s. 447). Tím překvapenější je shoda v jednání „liberála“ Němce s jeho komunistickým předchůdcem ve funkci ministra spravedlnosti, již zmíněného A. Čepičky. Ten některé soudce a prokurátory, kteří neztratili své svědomí, také odvolával, případně je „zajistil“ i jiným způsobem. Například JUDr. R. Hartych byl odsouzen na 18 let odnětí svobody, protože „nesoudil třídně“ a odmítl plnit příkazy generálního tajemníka KSČ R. Slánského; dále z justice museli odejít „nespolupracující soudci“ JUDr. R. Ritt, E. Pelhřimovský, J. Řehák, J. Prášek, L. Engelsman. V roce 1950 byl odsouzen za známou činnost za nacistické okupace předseda senátu Státního soudu v Praze JUDr. J. Solnař k 5 letům odnětí svobody, když nebyl ochoten vynášet nařízené rozsudky…To už dnes, doufejme, není možné, byť některé soudní procesy vyvolávají nejrůznější pochybnosti, jako například ten s bývalým kapitánem BIS Vladimírem Hučínem.

Snad i v české kotlině  opět začne platit ono latinské – „Privatum commodum publico cedit“ čili  „Soukromý (osobní) prospěch ustoupiž prospěchu veřejnému“!