ANNEX

Právní názor Výboru pro lidská práva podle článku 5, odstavec 4, Opčního protokolu Mezinárodní Úmluvy o občanských a politických právech.

Osmdesáté čtvrté zasedání týkající se Podání č. 945/2000

Podané panem: Bohumírem Maříkem (bez právního zastoupení)

Údajně poškozený: Podatel

Stát: Česká republika

Datum původního podání: 8. říjen 1998

Výbor pro lidská práva, ustavený podle článku 28 Mezinárodní Úmluvy o Občanských a Politických Právech,

V zasedání 26. července 2005,

Když ukončil úvahy o podání č. 945/2000, předané Výboru pro lidská práva ve věci pana

Bohumíra Maříka podle Opčního protokolu k Mezinárodní Úmluvě o občanských a politickýchprávech,

A vzal v úvahu všechny písemné informace poskytnuté podatelem a státem,

Přijal toto:

Tito členové Výboru se zúčastnili studia tohoto podání: pan Abdelfattah Amor, pan Nisuke Ando, pan Prafullachandra Natwarlal Bhagwati, pan Alfredo Castillero Hoyos, paní Christine

Chanet, pan Maurice Glčlč Ahanhanzo, pan Edwin Johnson, pan Walter Kälin, pan Ahmed Tawfik Khalil, pan Michael O´Flaherty, paní Elisabeth Palm, Sir Nigel Rodley, pan Ivan Shearer, pan Hipólito Solari-Yrigoyen, paní Ruth Wedgwood a pan Roman Wieruszewski.

Právní názor podle článku 5, odstavce 4, Opčního protokolu.

1. Podatelem stížnosti je Bohumír Mařík, občan Spojených států a České republiky, narozený v Plzni v Československu, bydlící ve Spojených státech. Tvrdí, že je obětí porušení článku 26 Mezinárodní dohody o občanských a politických právech.

(International Covenant on Civil and Political Rights)

Není zastoupen právníkem.

Skutečnosti případu

1. V roce 1969 podatel emigroval se svou rodinou z Československa do Spojených států a stal se pak občanem Spojených států. V roce 1972 byl odsouzen Okresním soudem v Plzni za opuštění země. Jeho majetek, kromě jiného i dva domy v Letkově a v Plzni, byl zkonfiskován.

2. 23. dubna 1990 schválila Česká a Slovenská republika zákon 119/90 Sb. O soudních rehabilitacích, který zrušil všechny politické rozsudky komunistických soudů. Osoby, jejichž majetek byl zkonfiskován, byly podle odstavce 23.2 toho zákona oprávněny získat zpět svůj majetek, pokud splní podmínky, které budou stanoveny ve zvláštním restitučním zákoně.

3. 1. února 1991 byl přijat zákon 87/1991 O mimosoudních rehabilitacích. Podle něho osoba, která se domáhá restituce majetku musela být (a) československým občanem (b) musela mít trvalý pobyt v Československu, aby získala právo se domáhat svého majetku. K tomu ještě podle tohoto zákona (c) bylo na žadateli, aby dokázal, že nynější majitel získal majetek nezákonně. Ty první dvě podmínky měly být splněny v období, v kterém se restituční žádosti mohly podávat, t.j. mezi 1. dubnem a 1. říjnem 1991. Rozsudek Ústavního soudu z 12. července 1994 (č. 164/1994), však zrušil podmínku trvalého pobytu a stanovil nové lhůty, od 1. listopadu 1994 do 1. května 1995 pro podání restitučních žádostí pro osoby, které se tak staly oprávněnými osobami. Podle stěžovatele, tento rozsudek zajistil právo k restitucím těm, kteří neměli trvalý pobyt v zemi a splňovaly podmínku občanství v tom novém období. Nejvyšší soud a Ústavní soud však podpořily výklad, podle kterého osoby nově oprávněné jsou jen osoby, které v původním období (1. duben až 1. říjen 1991) splňovaly všechny podmínky, včetně podmínky občanství, s výjimkou trvalého pobytu. Třebaže stěžovatel tvrdí, že nikdy neztratil české občanství, stal se formálně znovu občanem v květnu 1993.

4. V roce 1994 stěžovatel podal dvě samostatné restituční žádosti o své domy v Letkově a v Plzni. V prvním případě (majetek v Letkově) zamítl okresní soud Plzeň-město restituční žádost 13. listopadu 1995, protože žadatel nesplňoval podmínku občanství v původním období pro restituce, t.j. nejdéle do 1. října 1991. Soud také zjistil, že třetí podmínka pro restituci, o nelegálním získání nynějšího majitele, v tomto případě nebyla splněna. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno 25. března 1996 Krajským soudem v Plzni. Žadatelovo odvolání bylo zamítnuto Nejvyšším soudem 20. srpna 1997 protože nebyla splněna podmínka občanství v roce 1991. Rozsudek potvrdil, že nově stanovená lhůta nezměnila původní podmínky ale dala osobám bez trvalého pobytu v zemi další lhůtu, v které podat restituční žádosti. Nezabýval se jinými okolnostmi. Odvolání k Ústavnímu soudu bylo zamítnuto 12. května 1998.

Covenant (Úmluva) byl ratifikován Československem v prosinci 1975 a Opční protokol v březnu 1991. Česká a Slovenská federativní republika přestala existovat 31. prosince 1992. 22. února 1993 oznámila Česká republika své nástupnictví k Úmluvě i k Opčnímu protokolu.

2.5 V druhém případě (o majetku v Plzni) Okresní soud Plzeň – město zamítl podatelovu

restituční žádost 22. září 1995, protože nesplnil podmínku českého občanství v roce 1991. Krajský soud potvrdil toto rozhodnutí 20. prosince 1995. Odvolání k Nejvyššímu soudu bylo prohlášeno za nepřijatelné 26. září 1996 a odvolání k Ústavnímu soudu bylo zamítnuto 7. října 1998 pro formalitu. Žadatel je tedy přesvědčen, že vyčerpal všechny domácí možnosti.

Stížnost

3. Žadatel si stěžuje, že je obětí porušení článku 26 Úmluvy (Covenant), protože požadavek občanství v zákoně 87/1991 je nelegální diskriminace. Odvolává se na rozhodnutí Výboru v případech Šimůnek proti České republice (516/1992) a Adam proti České republice (586/1994), kde bylo rozhodnuto, že požadavek občanství v zákoně 87/1991 je nerozumný, a že jeho dopad porušuje článek 26 Úmluvy.

Stanovisko státu o přípustnosti a podstatě stížnosti

1. 8. července 2003 se stát zmínil o přijatelnosti a podstatě stížnosti. Zdůrazňuje, že žadatel neztratil své bývalé československé občanství nějakým rozhodnutím dřívější Československé republiky ale podle dvoustranné mezinárodní dohody, Dohody o naturalizaci z 16. července 1928 mezi Spojenými státy Americkými a Československou republikou, která měla platnost až do roku 1997. Podle této úmluvy ztratil žadatel automaticky své československé občanství tím, že nabyl občanství Spojených států. Přesto však, od roku 1990 mohli ti, kdo chtěli obdržet české občanství, mohli tak učinit a podat příslušnou žádost. Žadatel, který podal žádost v roce1992 se stal občanem 20. května 1993 ale od té doby co obdržel americké občanství nebyl, až do 20. května 1993, českým občanem.

2. Stát také zdůrazňuje, že zákon 87/1991, spolu s podmínkami občanství a trvalého pobytu, stanovil další podmínky, které museli žadatelé splnit, aby jejich restituční žádost byla úspěšná. Především, pro ochranu nynějšího vlastníka majetku, o kterém jedná restituční žádost, zákon určuje, že nynější vlastník musí vrátit majetek jen když tento majetek obdržel při porušení zákonů, které byly tehdy v platnosti nebo jestliže jej obdržel nelegálním upřednostněním. Průkazní povinnost byla na žadateli. V případě restituční žádosti na majetek v Letkově, domácí soudy tvrdily, že žadatel nedokázal, že nynější majitelé získali majetek nezákonně. Žadateli se tedy nepodařilo splnit tuto podmínku a ještě k tomu neměl české občanství v roce 1991. Stát tedy tvrdí, že v tomto případě by žadatel nebyl úspěšný ani v případě, že by podmínka občanství neexistovala.

3. Dále stát tvrdí, že ta část žádosti, která se zabývá majetkem v Plzni je nepřijatelná pro nevyčerpání domácích možností. Účelem článku 5, odst. 2(b) Opčního protokolu je poskytnout státům příležitost, aby zrušily nebo napravily údajné porušení Úmluvy dříve, než se takové stížnosti dostanou před Výbor. Stěžovatelé musí také dodržet lhůty stanovené zákonem, zatímco čerpají domácí možnosti. V případě plzeňského majetku, i když žadatel podal ústavní stížnost, udělal to až po uplynutí lhůty pro toto odvolání.

4. Stát nenamítá nic proti přijatelnosti žádosti, která se týká majetku v Letkově.

5. Pokud jde o vlastní věc, stát upozorňuje, že restituční zákony, včetně zákona 87/1991, měly za úkol dosažení dvou cílů. Zaprvé zmírnit následky nespravedlností, které se staly během komunistického režimu, přitom si však uvědomit, že tyto nespravedlnosti nemohou být nikdy zcela napraveny. Druhým cílem byla rychlá celková ekonomická reforma, v zájmu zavedení fungující tržní ekonomie. Podmínka občanství byla vložena do zákona, aby povzbudila majitele k dobré péči o majetek po privatizaci.

6. Podle státu měl žadatel možnost získat české občanství v roce 1990 a 1991. Nevyužil příležitosti splnit podmínku občanství, když si zažádal až v roce 1992.

Záležitosti a postup před Výborem

1. Dřív než Výbor pro lidská práva posuzuje jakoukoliv žádost, musí, podle pravidla 93 procesních pravidel se rozhodnout, jestliže je stížnost přijatelná podle Opčního protokolu k Úmluvě.

2. Výbor se ujistil, že stejná věc není projednávaná v jiném mezinárodním vyšetřování nebo řízení podle článku 5, odstavec 2(a) Opčního protokolu.

3. Pokud jde o podmínku vyčerpání domácích možností, Výbor poznamenává, že stát namítal proti přijatelnosti stížnosti o majetek v Plzni. Výbor si je vědom, že jen takové možnosti se mohou čerpat, jsou-li dosažitelné a účinné. Výbor poznamenává, že i když stěžovatel nepodal ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, stanovené zákonem v případě majetku v Plzni, podal ji pro restituci majetku v Letkově. Výbor připomíná svůj důležitý právní názor (586/1991, Adam proti České republice a 857/1999 Blažek proti České republice) a poznamenává, že žadatelova ústavní žádost o majetku v Letkově byla zamítnuta 12. května 1998, a že jiní žadatelé, v podobné situaci nebyli úspěšní, když se odvolávali na neústavnost zákona 87/1991 a také, že dřívější právní názory Výboru (516/1992, Šimůnek proti České republice, 586/1994 Adam proti České republice, 857/1999 Blažek proti České republice,747/1997 De Fours Walderode proti České republice) nebyly uplatněny. Výbor tedy míní, že nemá-li žadatel, který neměl české občanství v roce 1991 k dispozici zákon, podle kterého by se mohl domáhat restituce, pak ústavní stížnost, která by byla podaná v určených lhůtách, by žadateli neposkytla rozumnou možnost získat právo, a nebyla by účinným prostředkem podle článku 5, odstavec 2 (b), Opčního protokolu.

4. Výbor připomíná, že stát nebyl proti přijatelnosti žádosti, která se týkala majetku v Letkově. Proto Výbor rozhodl, že žádost je přijatelná v obou případech, jelikož je vidět, že jsou tu věci spadající pod článek 26 Úmluvy a pokračuje v zkoumání závažnosti případu.

Zkoumání případu

1. Výbor pro lidská práva zvážil tuto žádost ve světle všech informací poskytnutých stranami, jak stanoví článek 5, odstavec 1 Opčního protokolu.

2. Otázka před Výborem je zda použití zákona 87/1991 způsobilo žadateli porušení jeho práv rovnosti před zákonem a stejné ochrany zákonem, které by odporovalo článku 26 Úmluvy.

3. Výbor opakuje svůj právní názor, že ne všechny rozdílnosti v jednání se mohou považovat za diskriminační podle článku 26. Rozdílnost, která vyhovuje podmínkám Úmluvy a je založena na rozumném podkladě není zakázanou diskriminací podle článku 26 (182/1984, Zwaa–de Vries proti Holandsku). Jelikož je ale občanství měřítkem objektivním, musí Výbor posoudit, jestli jeho uplatnění proti žadateli bylo rozumné v okolnostech jeho případu.

4. Výbor připomíná své názory v případech Šimůnek, Adam, Blažek a Des Fours Walderode, v kterých rozhodl, že článek 26 Úmluvy byl porušen. Žadatelé v těchto případech a v mnohých jiných, za podobných situací opustili Československo kvůli svému politickému přesvědčení a hledali útulek před pronásledováním v jiných zemích, kde se nakonec natrvalo usadili a získali občanství. Vezmeme-li v úvahu, že sám stát byl odpovědný za žadatelův útěk, bylo by v rozporu s Úmluvou chtít na žadateli, aby si obstaral občanství jako podmínku pro restituci svého majetku nebo pro vyplacení správné náhrady.(Viz Stížnost 586/1994, Adam proti České republice, rozhodnutí přijaté 23. července 1996, odstavec 12.6 a Stížnost 857/1999, Blažek proti České republice, rozhodnutí přijaté 12. července 2001, odstavec 5.8) Výbor dále připomíná svůj právní názor, že požadavek občanství je za těchto okolností nerozumný. (Viz stížnost 516/1992 Šimůnek proti České republice, přijaté 19. července 1995, odstavec 11.6) Navíc, tvrzení státu, že podmínka občanství byla v zákoně proto, aby pobídla majitele, aby se dobře starali o majetky po privatizaci, nebylo prokázáno.

Výbor míní, že precedent z předchozích případů se také vztahuje k podateli této

žádosti.Výbor připomíná, že v případě majetku v Letkově, stát namítá, že žadatel nesplnil třetí podmínku, t.j. prokázat, že majetek byl získán nynějším majitelem nezákonně. Výbor uvádí, že ačkoliv nižší soudy se o tomto prvku zmínily, Nejvyšší soud svůj rozsudek omezil jen na podmínku občanství. Po těchto úvahách Výbor dospěl k názoru, že uplatnění zákona 87/1991 s podmínkou občanství žadateli o restituci zabaveného majetku porušuje jeho práva podle článku 26 Úmluvy.

6. Výbor pro lidská práva, podle článku 5, odstavce 4 Opčního protokolu je názoru, že fakta před ním zakládají porušení článku 26 Mezinárodní Úmluvy (Covenant).

7. Ve shodě s článkem 2, odstavec 3 (a) Úmluvy, je stát povinen zjednat žadateli účinnou nápravu, což může být odškodnění a v případě plzeňského majetku restituce nebo kompenzace. Výbor znovu uvádí, že stát by měl zrevidovat svou legislativu a zajistit aby všichni lidé si byli rovni před zákonem a aby požívali stejné zákonné ochrany.

8. Uvědomíme-li si, že tím, že se stát stal signatářem Opčního protokolu, že uznal že je v kompetenci Výboru, aby rozhodl, jde-li o porušení Úmluvy nebo ne, a že podle článku 2 Úmluvy stát přijal to, že všem osobám na svém území nebo těm, které spadají pod jeho jurisdikci patří práva určená v Úmluvě, a že má zajistit účinnou a vymahatelnou nápravu v případě, že porušení bylo zjištěno, Výbor si přeje obdržet od státu do 90 dní zprávu co podnikl, aby vyhověl názoru Výboru.

(Přijato v angličtině, francouzštině a španělštině, angličtina je originální verze. Později bude vydáno v arabštině, čínštině a ruštině jako součást roční zprávy Výboru Generálnímu shromáždění.)

Přeložil Jan Sammer.