Slovo nejen ke sněmu Konfederace politických vězňů České republiky

     Slovo nejen  ke sněmu Konfederace politických vězňů České republiky

     Dnešního rána jsem se vydala na sněm KPV České republiky. Byl svolán do prostor paláce Charitas na Karlově náměstí, kde má sídlo i KDU-ČSL. Sleduji dění v KPV dlouhodobě, byla jsem na pietní akci Jáchymovské peklo, vyslechla na místě hrůzy osobní vzpomínky obětí. Jsou zas o rok starší. Kdo? Muklové, přece, a muklyně. Členové Konfererace politických vězňů, oběti komunistických represí. Leckteří přežili i nacistický koncentrační tábor.

     Průběh jednání na celostátní konferenci na Žofíně, kde pronesl oslavný projev i nově zvolený prezident Václav Klaus mě pohnul k napsání článku, který si nová předsedkyně Naděžda Kavalírová za klobouk nestrčí. Slušným lidem, kteří chtěli promluvit, byl násilím brán z rukou mikrofon a hrdina III. odboje a polistopadový politický vězeň  nesměl promluvit. Staří  „muklové“, či jejich pozůstalí rodinní příslušníci, požívající dávek, které jim vedení konfederace poníženě vyprosilo a politici odhlasoval, přihlíželi a pokyteckým politikům zdvořile tleskali. Bylo na místě,  aby se někdo z nich otevřeně dotázal vedení KPV, proč stále ještě není předložen a schválen tolik potřebný zákon, jímž bude uznán III. odboj. Vedení KPV o tom nechce slyšet, stejně jako se patrně cítí ohroženo  kauzou  Vladimíra Hučína, zakládajícího člena KPV. V úsilí o veřejný proces věru těm, kteří se o něj zasazovali konfederace  nepomohla. Právě naopak.  Připomínám zde skandální chování vedení a Naděždy Kavalírové na muklovské pouti na sv. Hostýně, v roce 2004 a stejně tak letos, kdy nejen že nenechala příznivce Vladimíra Hučína, ani jej samotného promluvit, ale dokonce byla přivolána policie.

     Nečekala jsem žádnou novinku se starým vedením.  Přesto bych byla ráda pořídila pár fotografií v sále. Sněm je příležitostí  zachytit tyto osobnosti hodné úcty pohromadě a jejich snímky jsou vzácné. Mám tu čest znát některé z nich osobně. Slušně jsem se dotázala, ale pořadatelé ve skautských stejnokrojích měli přísný zákaz vpustit kohokoli bez delegačenky. Měla jsem dojem, že i jim samotným to bylo trapné. Nemohu tedy podat zprávu o průběhu sněmu a není to ani účelem tohoto článku.

     Dostavil se rovněž neúnavný Jan Šinágl, který ve vestibulu  příchozím rozdával u vchodu program a šířil svým nenapodobitelným zúsobem osvětu. Jistě že má pravdu. Lidé nejsou zvyklí slyšet pravdu. Zdá se, že se jí ostýchají. Pan Šinágl se neostýchá.  Požádal před časem KPV o členství, byl odmítnut s odůvodněním, že nesplňuje podmínky podle bodu 3. stanov. Od té doby čeká marně na pozvání k jednání u „kulatého stolu“, které mu bylo vedením  přislíbeno. 

     Čekala jsem na příchod Vladimíra Hučína, vyzbrojena malým uvítacím plakátkem. Příchozí se živě zajímali, zda je Vladimír Hučín za KPV Přerov delegován a očekávali, zda přednese dopis předsedy pana Františka Přesličky, jak byl pověřen.  Mezi řadou příchozích osobností byl i pan Jan Beneš, gentleman jako vždy, s růží v ruce. Ten je obdařen čerstvým „flastrem“, uděleným mu /post/bolševickou justicí, kdy byl v minulých dnech skandálně odsouzen k podmíněnému trestu za to,  že bránil své zdraví a život proti násilníkovi s poplašnou pistolí v ruce. Nedávno se podrobil vážné operaci a silniční pirát jej atakoval ve vozidle, vzteky nepříčetný, vytýje panu JAB že jede pomalu, předpisově  a dokonce měl tu smůlu že zastavil, neboť musel.    Naštěstí existují opravné prostředky a rozsudek není a jistě nenabyde nikdy právní moci.  Jistěže zná JAB, autor devatenácti knih  lepší  „zábavu“ než být nucen vláčet se po nekonečných soudech, aby očistil své jméno. Dost na tom, že tento soud byl již ve stejné věci druhým, první rozsudek udělila samosoudkyně, naprosto a prokazatelně lajdácky a nekvalifikovaně.

     V objektu paláce Charitas je zároveň sídlo KDU-ČSL. Vedení strany mělo patrně zrovna po ránu jednání. Politici  vycházeli, vypadali blahobytně, spokojeně  a mířili k přistaveným limuzínám s majáčky. Všimla jsem si hloučku lidí, zaujali mne širokými rameny a byli mi stále  čímsi povědomí. Takhle podobně vypadali za bolševika veksláci, napadlo mne. Jen byli tehdy trochu mladší. To patrně  ještě boxovali. Ano, byli to „panští kočí“.   Cyril Svoboda, Libor Ambrožek a Miroslav Kalousek vycházeli ven a střetávali se s pohledy politických vězňů komunistického režimu,  lidí zestárlých, s podlomeným zdravím, někteří museli mít doprovod. Poznávala jsem staré ženy, které mi kdysi vyprávěly svůj bědný osud, kdy je po koncentračním táboře nacistického Německa čekal snad ještě horší bolševický kriminál. Přesto jejich jiskra v oku a úsměvy byly opravdové, na rozdíl od letmých rozpačitých pohledů lidoveckých politiků.

     Nemohli si mě nevšimnout, politici. Držela jsem plakátek „Vítáme člena KPV Přerov Vladimíra Hučína“.  Oslovili jsme je. Pan Kalousek mi na dotaz ke kauze Vladimíra Hučína sdělil, že je s věcí seznámen a  osobně s ním mluvil. Pozvala jsem ho k příštímu, poslednímu  soudu a připomněla, že se po více než třech letech podařilo konečně prosadit,   aby byl veřejný.  Do té doby se směli zúčastnit pouze lidé vlastnící patřičnou bezpečnostní prověrku. Ze všech politiků byl zatím u jednoho soudního řízení senátor Svatopluk Karásek, a to v nekonečně se táhnoucí  věci již rehabilitované, která byla veřejnosti přístupná. Pro velký zájem se tehdy soud konal v Olomouci, kde je k dispozici dostatečně velká jednací síň. Na poslední „hlavní proces“ přijel podle slibu senátor Jaromír Štětina, jako ustavený důvěrník  a konečně Jan Klas, předseda parlamentního výboru pro kontrolu BIS. Údajně byl šokován rozdíly mezi tím, jak byl dezinformován z oficiálních zdrojů a co slyšel první den při uzavřeném jednání na vlastní uši v soudní síni, kde se četl spis.  Právě on, který má tuto záležitost v popisu práce a navštívil Vladimíra Hušína jako jediný ve vazební věznici na Pankráci?

     O kauze a soudním procesu,  které si „vysloužil“ V.H. v BIS, nechtějí politici nic slyšet. Nelze se tomu divit.  Nyní cituji:  „V Hospodářských Novinách byla kdysi uveřejněna informace o tom, že bývalý šéf BIS Jiří Růžek se stal členem KDU-ČSL a že tam bude pro tuto stranu dělat bezpečnostního poradce-experta. Jiří Růžek je jedním z hlavních organizátorů propuštění politicky pronásledovaného Vladimíra Hučína z BIS a jeho zatčení. Tento gauner a zločinec - ochránce estébáků a komunistických kolaborantů v BIS - nechal Vladimíra Hučína několik měsíců sledovat a byl příčinou toho, že byly zastaveny zpravodajské operace, které např. dokazovaly propojení levicových extrémistů s KSČM v souvislosti s organizováním protiamerických aktivit. Růžek je odpovědný za to, že se nevyšetřily teroristické útoky na kancelář KPV v Přerově a další komunistické zpravodajské aktivity. Růžek zřejmě ví, že by měl být stíhán a tak lidovcům nabízí výnosné informace za svou ochranu před spravedlivým trestem.“

     Pan Kalousek byl při osobním setkání s Vladimírem Hučínem na besedě s občany Přerova tak vyveden z míry, patrně pod vidinou toho, co vše při veřejném procesu vyjde najevo, mj. kolem Jiřího Růžka, posily  OV KDU-ČSL Praha – západ (http://strednicechy.kdu.cz/text/praha_zapad.htm), jehož osobu provázejí nejrůznější aféry, že si podle očitých svědků i sdělení V.H. samou nervozitou rozškrábal čelo do krve. Nedivím se tedy, že Miroslav Kalousek nestál o další osobní  setkání s delegátem sněmu KPV V.Hučínem a raději urychlené odjel přistavenou limuzinou.

     Dovolím si mi na tomto místě malé odbočení. V mysli mi vytanula živá vzpomínka na léto roku 2001, kdy jsem byla pozvána přáteli do Rumunska. Na sídlišti v sektoru 4 se každý večer mezi paneláky sovětského typu scházejí sousedé. Sedí kolem kiosku na přepravkách a klábosí. Přímo z mrazícího boxu umístěného na chodníku si berou „lahváče“, pije se tam  značkové  pivo Ursus. Takto se scházejí ve stejném složení večer co večer. Známý mne upozornil na starého muže, který přicházel vždy pečlivě oblečen, v obleku, bílé košili a kravatě. Úderem desáté si jej vyzvedla dcera a dovedla domů. Byl to někdejší osobní šofér Nicolae Ceauscesca, jak mi také na můj zvědavý dotaz potvrdil. Nevyprávěl příliš, byl  unaven životem. Řekl mi, že tehdejší „panstvo“ se chovalo k personálu daleko lépe, než to dnešní. Ti že nemají žádné vychování, zábrany a jsou schopni všeho. Že je velmi znechucen a zklamán.

 V duchu si kladu otázku, zda to platí i pro naše „porevoluční“ politiky.  Myslím přitom na divoké jízdy za překračování povolené rychlosti při zapnutých majáčcích, či dokonce v protisměru, na pátrání novinářů, kdo se mohl nacházet v autě s tmavými skly, při dohadech, že ministr Pavel Němec jezdí obvykle do práce z opačné strany a podobně. Říkám si, kdo komu zde vlastně velí. Táži se,  proč obecně tolik poklesla úroveň chování politiků například ve srovnání s lidovým, ale vždy  „fajnovým“ chováním posledního českého skutečně nekomunistického ministra zahraničí Jana Masaryka, tolik lidmi respektovaného a milovaného - a zrůdami v režii bolševika nedůstojně zavražděného. Tam někde to začalo. Tedy zdánlivě. Od malinka pociťuji úzukost, když si onu děsivou situaci představím. Můj otec, dříve narozený,  měl Jana Masaryka velmi rád a vyprávěl mi o něm. To se člověku vryje pod kůži.

     Vraťme se ale ke KPV.  Právě se mi dostává zprávy, že Jan Beneš byl zvolen do předsednictva KPV. To je velmi dobrá zpráva. Poděkoval a oznámil, že  jeho prioritou byl a zůstává  případ Hučín. Tímto byla snad konečně bariéra ze strany KPV vůči nepohodlnému politickému vězni bývalého i současného režimu Vladimíru Hučínovi prolomena. Zbývá se zaradovat a Janu Benešovi gratulovat. Snad se KPV do budoucna přece jen otevře mladým lidem změnou stanov a podaří se odstranit zkostnatělost způsobenou „kostlivci ve skříni“, rozuměj skrytá tajemství, která neměla nikdy vyjít na světlo. I vězni jsou především lidé a nutně selhávali. Je mezi nimi řada spolupracovníků StB. Vedení tyto informace úzkostně tajilo a většinou si je staří členové KPV brali s sebou do hrobu. Nelze vyloučit ani jistou formu vydírání ze strany vedeni KPV, kdy za mlčení byla požadována loajalita a otrocká poslušnost - a hlavně – žádná vlastní aktivita. Vše je pevně v režii předsedkyně, dříve Stanislava Drobného, který osobně Vladimíra Hučína  v KPV i při svědecké výpovědi  u soudu poškodil. Omlouvám se tímto všem slušným, poctivým členům Konfederace politických vězňů. Přeji jim pevné zdraví, dlouhý život, jiskru v oku, tak jak ji u nich vidíme.  Je nepřehlédnutelná. Charakter člověku září z očí. Nezlomili je. Nezlomili ani ty, kteří byli 6.října roku 2004  brutálně policií  vyvlečeni z budovy přerovského soudu, za to že projevili pevnou podporu kolegovi z KPV, Vladimíru Hučínovi.  Byli rozváženi po nemocnicích a navíc vláčeni po městských úřadech pro obvinění z přestuků. Nezlomila je ani předčasná smrt lékaře, souzeného s V.H. ve spoluúčasti, oblíbeného dr. Jana Chmelaře. Mne málem zlomila, přiznám se.  . Lidé prostě umírají. Toto byla předčasná a zbytečná smrt, přímý důsledek skandálního počínání policie, státní zástupkyně a soudu.  Co platno, že padl osvobozující rozsudek, život nelze vrátit.

  Přeji si, aby se  KPV  omladila a stala se plnohodnotnou politickou silou, protiváhou  laciných politických proklamací a gest stávajících politiků, jimiž lidé právem pohrdají.  Tuto cestu, kdy lze stavět na těch nejlepších základech, na lidech kteří poznali křivdu a utrpení a přesto nerezignovali,   já osobně shledávám velmi potřebnou a nadějnou. Jen na takových základech lze postavit něco nového, jen za pravdou mladí lidé půjdou. Nemylme se a nepodceňujme mladé. Nenávidí faleš. Slušní lidé zde existují,není třeba býti malověrnými. Je třeba se k mladým obrátit a rozumět jejich myšlení a řeči. Je třeba jim ukázat cestu, jinak hrozí, že se stanou obětmi cílené laciné idologické propagandy, tak jak je stokrát v historii ověřeno.

     Přála bych si, aby na příštím sněmu KPV byl plně osvobozený Vladimír Hučín, aby tam byl Jan Beneš v plném zdraví a řada mladých nových tváří. Nemůžeme věčně žít z minulosti. Proto je bezpodmínečně nutné  se  minulosti podívat do tváře a konečně přijmout zákon o III. odboji, aby již žádný jeho účastník nemohl být kriminalizován a souzen. Přeji si, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost a z vedoucích funkcí v policii, státních zastupitelstvích, BIS a justice byli donuceni odejít lidé, kteří současný stav způsobili a pevnými vazbami mafiánského typu, za propojení s politiky  je udržují. Přeji si aby byli potrestáni za konkrétní kriminální činy, jichž se vůči slušným lidem dopustili. Přeji si vymahatelnost práva. Přeji si obnovu právního státu. Odmítám se nechat médii v režii politiků denně přesvědčovat, že vše je koupené špinavými miliardami. Někde se konečně začít musí. Očekávám v listopadu osvobozující rozsudek pro Vladimíra Hučína, člena KPV a hlavně  vyvození důsledků ze skutečností a důkazů, které před soudem padnou. Očekávám že padnou. Přeji si, a dala jsem to veřejně najevo, spolu s ostatními, aby zmizeli lidé propojení s bývalou StB a rezidenturou KGB. Přeji si, aby aktéři této odporné záležitosti , jako jsou figury zveřejněné ve vývěsce KAN v Přerově, pro kterou byl předseda KPV pan František Přeslička mimochodem také popotahován, jako jsou, řečeno přímo a natvrdo  František Bublan, Jiří Lang., ředitel BIS, Jan Panaš z inspekce BIS, pplk. Petr Mencl, šéf odboru Petr Mencl, šéf odboru vnitřní bezpečnosti BIS, Jiří Pšcolka, Martin Hádek, šéf vyšetřování, Ondřej Starý ze zvláštního odboru Úřadu vyšetřování, Martin Kraus, velitel razie u Hučínů, JUDr. Vítězslav Šmída z policie Přerov,  mjr. Stanislav Vrána z BIS vypadli ze svých postů, tak, aby nemohli již nikdy nikomu škodit. Dále si přeji, aby   JUDr. Tomáš Kadlec  a zmíněný Jiří Růžek byli zbaveni svého vlivu na politiky a tito se s nimi rozloučili, a my se rozloučili s politiky, kteří si takové nebezpečné lidi cíleně drží.  Je to víc než nutné. Proč nezačít právě tady.  Je třeba, aby se právě KPV za Vladimíra Hučína nekompromisně postavila. Vždy existuje alternativa, vždy existuje volba. Je třeba se zbavit strachu, který ochromuje zdravý rozum.  Jsem stále ještě optimista. Nemusí zvítězit pravda a láska, postačí, když zvítězí spravedlnost.

Claudie Nikolajenková

18. října 2005