Agrese vycházející ze státních institucí vedla k naprosté relativizaci pojmů jako je útočník, obránce, oběť, hrdina, či spravedlnost. Obránce nemůže být zodpovědný za následky pro agresora. Jak pohodlné je pro státní instituce mít mezi poddanými jen samé potenciální oběti a být si jist, že žádný přepadený občan nevyklopí útočníkovi jeho vlastní vnitřnosti na chodník...
O
právu na obranu
Veronika
Valdová, 26.01.2006
V pátek
večer jsem zjistila, že se kdosi pokoušel vloupat do mého brlohu. V
místě, kde prakticky jenom přespávám není téměř co ukrást, bereme-li
to z pohledu člověka, který krade osobní věci náhodně zvolených lidí
za účelem jejich zpeněžení. Pochybuji, že by zloděje zajímalo moje
zválené kimono či literatura mapující zločiny komunismu. Opravila
jsem dveře a zvenku jsem nalepila terč, na němž je terorista (ta
vyšší silueta) prostřílený jako řešeto. Bohužel je taky trochu
zastřelen i rukojmí, ale to se stává i v lepších rodinách, jak je
možno zjistit z výsledků vyšetřování masakru v Beslanu. Co by to
muselo být za zloděje, který by přišel loupež v takto označeném bytě
dokonat? V takovém případě by patrně bylo nutno sáhnout po
důraznějších metodách obrany, neboť v garsonce ve 4.patře ustupovat
není kam.
Adéla
Rajdlová neměla na rozdíl ode mě ten luxus, že by nad pojmem nutné
obrany mohla sáhodlouze přemýšlet. K zastavení útoku použila kapesní
nůž s 6 cm dlouhou čepelí, útočníka při té příležitosti vážně
zranila. Soudy různých instancí ji v průběhu čtyř let postupně
osvobodily a odsoudily k podmíněnému i nepodmíněnému trestu různých
délek. Vrchní soud (jmenovitě senát JUDr. Jaroslavy Maternové) dospěl
k závěru, že by měla být na 5 let nepodmíněně uvězněna. To, že se k
ní blížil muž se spuštěnými kalhotami a obnaženým penisem, totiž
podle soudkyně Maternové ještě nedokazuje, že ji chtěl znásilnit.
Pražský městský soud (tedy senát JUDr. Evy Burianové) zároveň nakonec
zprostil obvinění "poškozeného" násilníka.
Bránit se
proti agresi je nutno přiměřeně, aby tento nebožák neutrpěl újmu o
moc větší, než jakou zamýšlel učinit své oběti. Což se ovšem tváří v
tvář darebákovi špatně odhaduje. Předpis upravující nutnou obranu je
velmi gumový a nakonec velmi záleží na svědomí posuzujícího soudce,
neboť nikomu a ničemu jinému takový soudce odpovědný není. Někdy to
sice vyvolává dojem, že se Vrchní soud řídí názorem Pražského
městského soudu, ale stejně jako v případě procesů z 50.let zbude z
aktuálních dojmů nakonec jen o vlčí mlha.
Obecně
vzato, občan by se měl bránit proti zločincům všeho druhu skrze
policii, od toho si tuto instituci platí, a neměl by tedy v okolí
opuštěných obydlí podomácku sestavovat elektrické ploty, postřelované
zátarasy ani pasti. Což se ovšem těžko vysvětluje těm 250.000 lidem,
kteří každoročně obdrží od policie zprávu o tom, že trestný čin na
nich spáchaný byl odložen, aniž by byl pachatel lapen. 5/6
nejčastějších trestných činů, jako jsou vloupání, krádeže a
přepadení, není nikdy neobjasněno. Což už je ovšem skóre, které by
mohlo obzvláště v některých zločinem silně postižených oblastech vést
k vytvoření domobrany.
Vzít právo,
popřípadě zbraně na jeho podporu, do vlastních rukou, vyžaduje
překročení určité bariéry. Lidé berou hromadně zbraně na obranu svých
práv do rukou tehdy, kdy státní správa přestává plnit svou funkci a
když mají lidé zároveň představu o tom, jak by taková spravedlnost
měla vypadat. Pokud se oběť podvolí, je následkem jedině a zákonitě
další a ještě větší agrese. Jak pravil Lenin, "nám nestačí
zničit jen činný odpor, my musíme zničit veškerý odpor".
Legalizace agrese je zločin. Komunistům se podařilo daleko více.
Agresi dokázali institucializovat.
Agrese
vycházející ze státních institucí vedla k naprosté relativizaci pojmů
jako je útočník, obránce, oběť, hrdina, či spravedlnost. Obránce
nemůže být zodpovědný za následky pro agresora. Jak pohodlné je pro
státní instituce mít mezi poddanými jen samé potenciální oběti a být
si jist, že žádný přepadený občan nevyklopí útočníkovi jeho vlastní
vnitřnosti na chodník...
O právu na obranu
