Trestné činy Policie ČR, Státního zastupitelství a nečinnost zmocněnce Karáska ...

                                                  V Brně 5. března 2006

V poslední době se stalo běžnou součástí praxe orgánů činných v trestním řízení dehonestovat a skandalizovat různé občany prostřednictvím mediálního šíření jejich telefonních odposlechů, případně zkreslených informací o jejich prověřování, nebo dokonce trestním stíhání. Ani v lidské, ale ani v právní rovinně toto jednání státních orgánů, které mají při své činnosti ctít zákon je zásadně nepřijatelné. Ani trestní řád, ani zákon o státním zastupitelství neobsahují žádné oprávnění pro orgány činné v trestním řízení, poskytovat informace a písemné materiály o probíhajícím trestním řízení v rozsahu, v jakém se to stalo zejména u Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality a Vrchního státního zastupitelství v Praze běžným zvykem.

Jen namátkovým listováním zákonem o Policii ČR lze zjistit, že podle § 6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, je při provádění služebních zákroků a služebních úkonů policista povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou.

Podle § 42 g odst. 1 písm. b zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, policie při plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením je policie při zpracovávání osobních údajů povinna shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu. Podle odst. 4 téhož ustanovení ,je však při zpracovávání osobních údajů povinna dbát práva na ochranu soukromého a osobního života osob, o nichž jsou tyto údaje shromažďovány.

Podle § 52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, je policista povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami.

Stejná pravidla hry platí i pro státní zástupce.

Podle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je státní zastupitelství při výkonu své působnosti povinno dbát, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod.

Podle ust. § 24 odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů je státní zástupce při výkonu své funkce povinen odpovědně plnit své úkoly a respektovat přitom zásady, které zákon pro činnost státního zastupitelství stanoví; zejména je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Státní zástupce je při výkonu své funkce, ve svém osobním životě i při výkonu svých politických práv povinen vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržování povinností uvedených v odstavci 1, ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce.

Ve vztahu k veřejnému šiření obsahu odposlechů telefonních hovorů, pořízených Policií ČR v různých trestních věcech, zejm. poslance Doležala a tzv. věci Berka, Českou televizí a deníkem Právo, předkládám k úvaze, že ustanovení § 240 tr. zák. chrání tajemství dopravovaných zpráv, které je zaručeno článkem 13 LPS. Zásahy do listovních tajemství jsou možné jen v mezích § 86 a § 87 tr. řádu (srov. vysvětlivky k těmto ustanovením), resp. za podmínek § 88 tr. řádu a dále při cenzuře písemného, resp. telefonního styku orgány k tomu povolanými, která dovolují zasáhnout do práv chráněných § 239, § 240 tr. zák. Tajemstvím je chráněn obsah písemností nebo zpráv bez ohledu na jejich hodnotu pro adresáta, odesílatele či pachatele.

Ochrana občanské cti a lidské důstojnosti jednotlivce je jednou z nejdůležitějších úloh demokratického státu a tedy i Policie ČR a jejího Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality.

Uvedeným jednáním dochází k opakovanému nerespektování práv a svobod dotčených osob,  zaručených čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s právy a zájmy zaručenými čl. 15 odst. 1 a čl. 17 odst. 2 týž Listiny ve spojení s čl. 10 Úmluvy, o jehož obsahu Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 19.04.2004, č.j.: IV. ÚS 606/03 uvedl, že tento článek je aplikovatelný nejenom na "informace" nebo "ideje", které jsou vnímány příznivě či neutrálně, ale také na ty, které uráží, pohoršují, šokují, rozhořčují stát nebo jakoukoliv část populace.

To ale v téhle zemi, která je stále prodchnuta větrem Svaté inkvizice nic neznamená. Když čtu deník Právo, nebo zpravodajství České televize mám pocit, že čtu Kladivo na čarodějnice a že by jeho autoři dominikáni Jakub Sprenger a Jindřich Institoris, stejně jako šumperský inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu měli z práce dnešní Policie ČR a státního zastupitelství radost.

Je pozoruhodné, že k takzvaným únikům informací dochází vždy v rámci přípravného řízení trestního zásadně u Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, přičemž se povětšinou jedná o odposlechy, které jsou obsahově z trestněprávního hlediska irelevantní a nemají k dané kauze žádnou důkazní hodnotu, avšak jsou zajímavé pro média, která na jejich podkladě fabulují tvrzení, jimiž manipulují veřejným míněním a poškozují inkriminované osoby občansky, nelze-li je poškodit trestněprávně.

Přitom odposlechy, které nevypovídají o žádných skutečnostech významných pro dané trestní řízení měly být v souladu s ustanovením § 88 odst. 5 trestního řádu spolu se záznamy o nich předepsaným způsobem zničeny. Pokud k tomu nedošlo, je za jejich následný únik odpovědná mimo jiné i osoba, která tak měla učinit. Pokud z nich pak kdokoliv vychází a na jejich podkladě činí jakékoliv kroky s právně relevantním dopadem, činí tak nejen bez právního důvodu, ale dokonce protiprávně.

V dané věci jde o absurdní komedii plnou Haškovských gagů, kdy protiprávní jednání je povyšováno nad právo, kdy osoby schovávající se za postavení policistů nebo státních zástupců plní bezuzdného vzteku z toho, že nemohou zvolenou oběť skolit trestněprávně, sáhnou po variantě parforsního honu tak, aby byla vyhlédnutá oběť udrásána za řevu policejních psíků a novinářských famfár. Jde o nedůstojný faux pas urážející každého slušného člověka, kdy je nutno se ptát, z jakého titulu mimo zneužití pravomoci veřejného činitele se někdo v zastoupení státu, plete do života jiným lidem tak nechutným způsobem.

Trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv podle § 240 odst.l písm. a) trestního zákona se dopustí mimo jiné ten, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch prozradí tajemství, o němž se dozvěděl z telefonního hovoru, který nebyl určen jemu. Vzhledem k tomu, že „škodou" se z hlediska zákona rozumí nejen škoda materiální, nýbrž i škoda nemajetková, zejména např. poškození práv fyzické osoby, a „neoprávněným prospěchem" se rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoliv jiná výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba (zde je třeba poukázat na jiné televizní stanice, které zákon - zatím -respektují) právo, je v daném případě nepochybně naplněna pohnutka, která tento trestný čin charakterizuje, a to ve formě přímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) trestního zákona. O podezření z naplnění ostatních zákonných znaků uvedené skutkové podstaty nelze pochybovat, neboť se jeho svědkem stal každý televizní divák, který sleduje zpravodajství veřejnoprávní televize.

Podle § 206 trestního zákona je trestně postižitelné jednání pachatele, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jej u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. V současném znění ustanovení § 206 postačuje k trestnímu postihu pouhé srozumění pachatele ve smyslu ust. § 4 písm. b tr. zák. s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý a současně postačí, aby takový údaj poškozeného ohrozil. Je nepochybné, že veřejná dehonestace osob veřejnou produkcí jejich soukromých telefonních rozhovorů účelově novinářsky naroubovaných do prazvláštních konstrukcí naplňuje zákonné znaky i tohoto trestného činu.

Pro naplnění formálních znaků trestného činu Pomluva je zapotřebí, aby se jednalo o sdělení pachatelem nepravdivého údaje (objekt činu) o napadeném ("jiném") třetí osobě (objektivní stránka). Sdělený nepravdivý údaj musel být sdělen s úmyslem poškodit napadeného (protiprávnost) a musel by být způsobilý takovouto škodu způsobit, tedy buď značnou měrou ohrozit vážnost napadeného u spoluobčanů anebo způsobit mu jinou vážnou újmu (subjektivní stránka). Postačuje při tom, když nepravdivý údaj je pouze způsobilý následky popsané v § 206 vyvolat, nikoliv že je vyvolá, a to i když o napadeném byl sdělen pouze jeden nepravdivý údaj a pouze jedné třetí osobě.

Ústava (v daném případě čl. 10 a 13 LPS) a zákony jsou právem, zbudovaným na principech jimi vyjádřených a všechny subjekty práva se jimi musí řídit. Nelze s nimi pracovat jako s tvárnými texty, které lze přetvářet v zájmu vítězství jakýchkoli skupin. Proto není možno přizpůsobovat výklad práva při jeho aplikaci jakýmkoliv zájmům, ať již politickým, ideologickým či vlastnímu pojetí morálky a spravedlnosti, byť by účel a záměr takového postupu byl sebeušlechtilejší. Zcela samozřejmé a doposud beztrestné porušování základních lidských práv garantovaných Ústavou a chráněných trestním zákonem se týká a může potkat bezvýjimečně každého a pomáhá vytvářet v naší společnosti prostředí právní nejistoty, ve kterém se občan nemůže spolehnout na zákon a státní instituce.

V dané věci je tak nutno mít za to, že postupem nejen dotyčných pracovníků hromadně sdělovacích prostředků byly naplněny zákonné znaky tr.č. § 240 odst. l tr. zákona, § 206 odst. 1, 2 ale i tr. činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 a 2 tr. zákona.

Vysoká společenská nebezpečnost jednání pracovníků jak státního zastupitelství a policie, kteří zajištěné soukromé zprávy z trestních spisů sdělovacím prostředkům případně poskytli, tak i pracovníků masmedií, kteří je s vědomím, že se jedná o soukromé telefonní hovory, zveřejnili, je dána naprosto zásadním významem práv bezvýjimečně každého občana naší republiky, zakotvených v či. 10 odst. 3 a v či. 13 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.

Tato ustanovení deklarují každému právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě a současně komukoliv zakazují, porušit listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv včetně telefonních rozhovorů. Zcela samozřejmé a doposud beztrestné porušování uvedených základních práv a bezmoc jejich obětí je součástí příčin, které se výrazným způsobem podílí na současné pokleslosti nejenom právní, ale i obecné kultury.

Naprosto zásadní skutečností však podle mého názoru je také dosavadní nečinnost ve vztahu k trestní odpovědnosti osob, které záznamy o odposleších (ať již bez důkazní hodnoty ve věci či přímo důkazního materiálu) zveřejňují. Podle § 2 odst. 3 tr. řádu je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Ostatně, je-li ochrana občanské cti a lidské důstojnosti jednotlivce je jednou z nejdůležitějších úloh demokratického státu, pak je úlohou i kteréhokoli státního zástupce. Státní orgány tak mají a měly v daných věcech konat ex orficio zahájením úkonů trestního řízení a ne alibistickým vytvářením jakýchsi komisí, které nejsou k ničemu.

S ohledem na shora uvedené činím, jako zástupce stálého člena rady vlády ČR pro lidská práva, tento podnět, aby se Rada vlády ČR pro lidská práva touto vážnou situací, která vypovídá o zásadním nerespektování lidských práv státními orgány v České republice, oficiálně zabývala.