(k mylným a falešným představám o “bursíkovské” Straně zelených)
Zelení kostlivci před branami Poslanecké
sněmovny
(k mylným a falešným představám o “bursíkovské” Straně
zelených)
V nadcházejících volbách hodlají dát zřejmě mnozí voliči hlasem Straně
zelených šanci někomu, koho si představují jako stranu “jinou, nezkaženou”,
podstatně rozdílnou od stávajících parlamentních stran. Tento optimismus
by měl být varován již faktem, že prudkému nárůstu preferencí SZ během února
nepředcházela žádná významná událost, natož pak sled podstatných událostí: česká
veřejnost během celého půlroku od září 2005 zjevně nehodnotila změnu od
“beránkovské” SZ k “bursíkovské” nijak pozitivně, preference zůstávaly stále
stejné. Ale ať došlo k náhlému skoku zelených procent jakkoliv (teze o
manipulacích předvolebními průzkumy, tedy podezření z pravého opaku zmíněné
nezkaženosti, již byly vysloveny, srovnej též např. http://www.blisty.cz/art/28455.html
a http://www.blisty.cz/art/28552.html),
možných 7-10 % potvrzovaných následnými průzkumy, jež dozajista nebyly všechny
zmanipulovány, je nyní třeba brát jako fakt.
Předeslání problémů spojených s dnešní Stranou
zelených:
- současná Strana zelených se svým pravicovým
tíhnutím značně liší od drtivé většiny evropských zelených stran
- Martin Bursík je chladný politický ultrapragmatik a stranický turista,
silně navázaný v “zeleně”-ekonomických klientelistických strukturách
- za SZ kanidují na předních místech exrepublikáni, proti snahám o
jejich odvolání je ubránili přední zelení, například Martin Bursík a Petr
Uhl
- Martin Bursík Stranu zelených nebezpečně zadlužil - nevyjdou-li
optimistické volební přepovědi, již dříve zadlužená Strana zelených by se sotva
vyhnula konkursu
- největším novým věřitelem zelených je firma finančně závislá na
elektrárenském gigantovi ČEZ
- zelení v mnoha případech “káží vodu, pijí víno”: např. ve
svém volebním programu brojí z bezpečnostních, krajinářských a dalších důvodů
proti billboardům, ale v kampani je používají stejně masově jako největší
strany
- v nezralé Straně zelených především pod vlivem vidiny parlamentních
křesel zcela ustala kritičnost ke sporným či přímo negativním krokům jejího
vedení
- SZ nabízí voličům řadu politických turistů
- současná vedoucí garnitura zelených porušuje v závažných případech,
včetně tvorby kandidátek, vnitrostranické normy a zřejmě i příslušné zákony
České republiky
- ve Straně zelených dnes vylučují z kanidátek za “poškozování strany na
veřejnosti” ti, kteří totéž v mnohem razantnější podobě činili v minulosti
- současná vedoucí garnitura zelených se k moci dostala pomocí velmi
neetického jednání
- co je Strana zelených za společenství, když se jedním z jejích volebních
lídrů stal Pavel Křivka, panslavistický podivín obdivující se Slobodanu
Miloševičovi a Vladimíru Železnému?
- proč asi ve Straně zelených již nejsou - nebo jsou členy zcela
neaktivními - osobnosti jako např. Olga Lomová, Jakub Patočka, Milan Smrž, Tomáš
Tožička či Neela Winkelmannová-Heyrovská a Jan Beránek? (poslední dva zmínění
jsou již členy jen nominálně a nijak se na činnosti SZ nepodílejí)
Se znalostí historie, především vnitřních poměrů Strany zelených, se hlavně
kvůli povaze dnešní vůdčí garnitury zelených velice obávám, že by volební úspěch
zelených, zvláště případný úspěch výrazný, přinesl nemalé části voličů velké
zklamání.
V tomto textu veřejnosti předkládám fakta, která by o Straně zelených měla
vědět a která by jí měla umožnit uvážlivé voličské rozhodnutí.
Nenechte se prosím odradit tím, že tu budou hojně uváděny informace o
dění ve Straně zelených. Zvlášť u neparlamentní strany je sotva lze pominout -
vycházím zde z teze, že chování politiků uvnitř jejich partaje je podstatnou
informací o tom, co od nich můžete očekávat ve velké politice. Z perspektivy
tohoto předpokladu se současná Strana zelených jeví velice temně.
Níže rekapituluji a rozbíjím několik mýtů o Straně zelených, přičemž “mýty”
zde chápu jako mylné či záměrně falešně vytvářené představy. Tím se snad
postihne jak jejich část pramenící z iluzí a nedostatku informací, tak takové
mýty, které kolem zelených vytváří jejich vedení a část médií.
Že vedení SZ, především předseda Martin Bursík, veřejnost také přímo
klame, to předvedu jako “aperitiv” na dvou případech.
1. nepravda: “Strana zelených má 2000 členů”.
Skutečnost: má jich maximálně 1300, a to včetně 200-400 tzv. mrtvých
duší (dlouhodobě neaktivních členů, kteří navíc rok či dva neplatí členské
příspěvky a správně by v registraci již neměli být).
Číslo 2000 členů uváděl M. Bursík poté, co se na
veřejnost dostala petice
zhruba dvacítky zelených včetně funkcionářů a kandidátů stěžujících si na
četné prohřešky vedení SZ proti pravidlům SZ i vlastním slibům.
Příznačné je, že vedení strany petici obdrželo o čtrnáct dní dříve a
nijak na ni neregovalo. Zabývalo se jí až po ohlasech v médiích - to jsou
pořádně velké manýry malé strany.
Podle údajů poskytovaných vedením strany začátkem tohoto
roku má strana členů skoro bezmála dvakrát méně, a to včetně zmíněných 200-400
tzv. mrtvých duší. Místopředsedkyně SZ Dana Kuchtová slibovala, že tito
dlouhodobě nekativní členové budou ze stranické evidence na jaře 2006 vyškrtnuti
- teď se ale jistě hodí.
Pozoruhodná je záludnost Bursíkovy lži: nepravdivé číslo 2000 členů
uváděl proto, aby ukázal domnělou nepatrnost skupinky cca dvaceti signatářů.
Přitom tak učinil jen pár dní poté, co autoři stížnosti text prostřednictvím
funkcionářů strany rozeslali členům - počet signatářů by tedy v žádném případě
nezůstal u oněch dvaceti, kteří se o výzvě dozvěděli s předstihem.
2. nepravda: “Martin Bursík přivádí novou generaci
politiků.”
Opět se jedná o výrok samotného předsedy opakované v různých médiích.
Předně neplatí ve vztahu k věku: zelení kandidáti jsou překvapivě
staří: jejich věkový průměr je 43 let, což je obdobné jako u většiny jiných
stran. Například v Plzeňském kraji je věkový průměr prvních čtyř zelených
kandidátů celých 50 let!
Výrok o nové generaci politiků neplatí ani obsahově a personálně - viz ve 3.
části údaje o politickém turismu zelených.
Nyní tedy slíbené mýty o Straně zelených:
1. mýtus : “Strana zelených je stranou dosud
nezapouzdřenou do místních politicko-ekonomických (klientelistických) vazbách”
1. 1. Zelená chobotnička
Toto mohla být pravda pro zelené pod vedením Jana Beránka, kdyby tuto linii
nezahlušil vnitrostranický boj, v němž s použitím velice neférových způsobů -
navenek ale legálně -zvítězila dnešní zelená garnitura. Převzetí moci
Martinem Bursíkem a jeho lidmi v září 2005 ze zelených učinilo stranu, která je
co do své etiky a potenciálu být v negativním smyslu stejnou jako parlamentní
strany již dnes mnohem podobnější etablovaným partajím než sobě samé za
“beránkovské” éry.
Zelení na to veřejnost paradoxně sami upozorňují tím, jak svou volební kampaň
soustředili na Martina Bursíka - jeho profil a politický styl je také
nejpádnějším argumentem vyvracejícím “první mýtus.” Coby poradce
ministerstva životního prostředí psával Bursík zákony ve prospěch ČEZu
- je to stále jasnější např. u zákona o obnovitelných zdrojích.
“Bursíkovská” Strana zelených citelně oslabila kritický postoj k jaderné
energetice - M. Bursík obratně používá Danu Kuchtovou jako maňáska pro voliče v
této věci radikálnější, zasvěcení přitom již dlouho vědí, že s Bursíkem a jím
vedenou stranou Stranou zelených ČEZ ani další zastánci jádra žádný problém mít
nebudou. Ještě méně je veřejnosti známo, že se v oblasti energetické politiky
již nyní rýsují rozpory mezi českou SZ a postoji evropských zelených. Aktivní a
nezaujatá média se na to již dávno mohla zeptat například Neely
Winkelmannové-Heyrovské, známé odbornice v oblasti energetické politiky a
obnovitelných zdrojů, bývalé vedoucí energetické odborné sekce zelených a jedné
z těch, kteří jsou k “bursíkovské” zelené politice velmi skeptičí.
Řečené platí i o ostatních oblastech politiky. Odhaduji, že Martin
Bursík dotlačí SZ k odchylce vůči předvolebním slibům například v oblasti
placení školného a ultraliberalizace zdravotnictví. Srov. ostatně
tiskovou zprávu SZ k přijetí zákona o neziskových nemocnicích, který vypadá,
jako by ji psali v ODS (TZ).
K chapadélkům zelené chobotničky se vrátím v oddíle 1.5.
1. 2. O problémech se nemluví
Že je Martin Bursík v oblasti politicko-ekonomických jánabráchismů jako ryba
ve vodě, prokázal i ve svých osobních záležitostech - informace o jeho podivných
restitucích a dotacích jaksi zapadly (ba byly např. na Aktualne.cz prohlášeny za
neprokázané, věc je ovšem složitější - viz nedávný dopis dvou členů
Strany zelených. Zde leží další důvod proti iluzím o jinakosti
zelených - Martin Bursík se uvnitř strany neobtěžoval reagovat na dotazy po jeho
majetkových kauzách, ať už byly vysloveny předsedkyní
Republikové rady (dále RR) Strany zelených Evou Holubovou (RR je přitom
nejvyšším orgánem mezi sjezdy!) nebo na zmíněným dopisem dvou členů. Naopak: po
rozeslání tohoto dopisu vnitrostranickými e-mailovými fóry byly rozesílače
uzavřeny, respektive jsou nyní “moderovány” - jejich správce Petr Hrdina,
předseda Ústřední revizní komise a hlavní volební manažer, na ně pouští jen to,
co uzná za vhodné - a to jsou v podstatě jen apely k práci na kampani.
Viz Hrdinovo
vysvětlení.
1. 3. Když dva dělají totéž, není to totéž
Přitom právě etické apely a otevřenost vnitrostranické komunikace patřily k
hlavním heslům, které M. Bursík a spol. hlásali na cestě k moci v SZ. Nyní v ní
ani Bursíkovi příznivci nepolemizují s názorem, že je ve všech ohledech
vnitrostranické demokracie a komunikace “bursíkovská” Strana zelených horší než
za předcházející éry. Potvrzuje to i nedávná petice. Přestože
to petice nevyslovuje zpříma, znalci Strany zelených dobře vědí, co její
jednotlivé, velmi krotce formulované body znamenají v kontextu vnitrostranického
dění. Od Pavla Pečínky, který se sám agilně podílel na převzetí moci M. Bursíkem
a spol. a dodnes poskytuje dnešní SZ (navzdory jejímu postupnému rozkližování
přinejmenším po ose Bursík - Uhl) “publicistické krytí”, se to čtenáři Britských
listů bohužel nedozvědí. Sám se jim v tom pokusím udělat jasněji někdy příště,
dostane se i na to, jak hluboce se brněnský politolog a publicista svými
jednostrannými články o SZ prohřešoval a prohřešuje proti vědecké i novinářské
etice.
1. 3. 1. StB jednou jako falešný obušek, podruhé s
agentem Ronym k zeleným zítřkům
Volebním zmocněncem Strany zelených v Plzeňském kraji byl tamní krajskou
konferencí zvolen jeden z nejznámějších tamních zelených, Alois Mach. Jelikož
byl znám jako čestný člověk, kterému se nelíbila řada nepěkných kousků
“bursíkovců”, byl poté, co změnili během (!) procesu primárních voleb v SZ
jejich pravidla (viz též oddíl 3. 5.), předsednictvem z funkce odvolán. S
odůvodněním, že prý byl veden coby kandidát spolupráce s StB. I když se již
dříve vědělo a i nyní bylo lehce prokázáno, že šlo o obvinění nesmyslné, rozhodnutí zůstalo v
platnosti. Zklamaný a znechucený Alois Mach ze Strany zelených vystoupil. V
radě krajské organizace Plzeňského kraje, kde o jeho nevinně dobře věděli, se mu
navíc dostalo urážek a škodolibých naschválů od krajského předsedy zelených,
jeho dlouholetého kolegy v SZ Miroslava Ryby. Ten byl sice stejně jako Mach
dříve znám coby podporovatel J. Beránka, po pardubickém sjezdu ale včas “otočil”
(Ryba si u nového vedení i na samotné kandidátce “šplhnul” nejen bezprecedentní
sprostotou k A. Machovi, ale i návrhem na vyškrtnutí P. Šafaříka ze 2. místa
kandidátky v Plzeňském kraji. Ačkoliv Rybův návrh sestával z pomluv a lží, což
později potvrdila i Ústřední revizní komise SZ, “bursíkovská” většina
Republikové rady si nenechala pomstu kritikovi řady vnitrostranických nepravostí
ujít. M. Ryba se na plzeňské kandidátce posunul ze čtvrtého místa na třetí, jeho
kamarád, exrepublikán Zdeněk Legát, z pátého na čtvrté...).
Přihlížení ke spolupráci s StB či k příslušnému podezření provádějí
M. Bursík a spol. naprosto účelově. Milan Daniel, ochotný spolupracovník
současné zelené vládnoucí garnitury a blízký přítel Petra Uhla, prokazatelně
působil coby tajný spolupracovník StB (krycí jméno Rony), přesto byl donedávna
členem Republikové rady a - to je ve vztahu k případu A. Macha obzvláště
povedené - nyní je volebním zmocněncem SZ v Pardubickém kraji.
Znalci svazků StB z okruhu Petra Cibulky se domnívají, že Daniel v
této funkci nedávno aplikoval estébáckou solidaritu, když dal jasně najevo, že
by ignoroval rozhodnutí předsednictva Strany zelených o vyškrtnutí Pavla Křivky,
který je Cibulkovým okruhem označován také za spolupracovníka StB, z kandidátky.
Předsednictvo pak v Křivkově případě rozhodlo šalamounsky - předalo věc
Republikové radě, a to s vědomím, že Křivka na kandidátce zůstane, neboť bylo
jasné, že se Republiková rada do voleb nesejde.
Pochybnost svého mravního profilu Daniel ve Straně zelených projevoval i tím,
že především v době vnitrostranického pnutí publikoval o zelených coby
“nezávislý publicista” např. v Lidových novinách a Hospodářských novinách velmi
jednostranné články, v nichž se neobtěžoval veřejnosti sdělit, že je sám členem
strany a dokonce jedním z velice přičinlivých aktérů onoho sporu.
1. 3. 2. Jeden metr na Křivku, druhý na Pavlicovou
Případ Pavla Křivky, jehož podivínské názory v médiích silně poškodily
zelené, ukazuje i na další případ několikerých zelených měřítek. Zatímco Křivka
přes velmi závažné problémy na kandidátce zůstal, Simona Pavlicová, jež vedla v
souladu s přijatými dohodami kampaň na své zvolení preferenčními hlasy, byla z
kandidátky Moravskoslezského kraje exemplárně vyškrtnuta za to, že média
informovala o napadení svého pomocníka J. Blahuty manželem lídryně (takto
přechylují sami zelení) moravskoslezských zelených Věry Jakubkové.
Nejenže byly postiženi napadení, ale předsednictvo nedalo Pavlicové
šanci k obhajobě, rozhodlo tryskovou rychlostí a zcela jiným způsobem než v
závažnějším případě Křivkově. Mediálně zkušení “bursíkovci” navíc velmi
hrubě zneužili toho, že Pavlicová tvrdým postihem utrpěla psychický otřes (aby
ne, škrtli ji 14 dní před volbami a na kampaň prý padly úspory jejích rodičů...)
a hráli s mladou ženou nepěknou hru, která negativně ovlivnila její komunikaci s
médii: týž den, co jí místopředseda Štěpánek diktoval omluvné dopisy
předsednictvu, jí M. Bursík telefonicky vyhrožoval
vyloučením.
1. 4. Zvláštní režim zelených “vyvolených”
Zapouzdření do politicko- klientelistických vazeb, to, jak umí přední zelení
využívat výhody privilegované “politické třídy, jasně ukázal i případ nedávného
napadení Kateřiny Jacques.
Po neomluvitelném útoku policisty se za Jacques neprodleně, ještě na
policejní stanici, dostavila zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová (zvládla to
během cca dvou hodin, až z Brna). SZ ve svých tiskových zprávách a bohužel ani
média tehdy neupozornily na to, že je Anna Šabatová ženou dalšího zeleného
kandidáta Petra Uhla a že takovou pohotovost v případech anonymních postižených
Anna Šabatová nevykazuje, nebylo tomu tak ani u veliké kauzy Czech
Techu.
Spojení Uhl - Šabatová média prostým občanům vyjevila až poté, co špičky
zelených začaly trousit jména prezidentských kandidátů - Šabatová má být
jedním z nich, což je zvlášť u malé strany nejen překvapivý nepotismus, ale také
známka vnitřní nedemokratičnosti SZ.Jména možných zelených
kandidátů se totiž členové SZ, a zdaleka nejen ti řadoví, dozvídají až z médií,
stejně jako jména různých stranických expertů.
1. 5. Podivní experti a chapadélka
Nejmarkantnější případ experta, kterého objevili po boku M. Bursíka členové
strany včetně funkcionářů a vedoucích stranických odborných sekcí až díky
médiím, je Jaromír Soukup, jenž je coby ředitel firmy Médea
zároveň největším věřitelem strany. Už to je samo o sobě pochybné, nic to
ale není proti faktu, že velká část příjmů Soukupovy firmy plyne od ČEZu. Každý,
kdo se v české politice jen trochu vyzná, ví, co to znamená - k systémové
zapouzdřenosti neparlamentní Strany zelených sotva může existovat pádnější
důkaz. Zopakujme to: největším věřitelem českých zelených je firma
finančně značně závislá na elektrárenské společnosti ČEZ.
Také mediálně jsou zelení zaopatřeni velmi neobvykle. Jednak se prokázalo, že
jim média nadržují obecně, jednak mají skrze mediálního poradce Petra Štěpánka
(stejnojmenný bratranec člena předsednictva SZ) - ředitele firmy Economia Online
ze skupiny Economia a. s. - mediální
zakotvení z opravdu překvapivé strany. Zvláštní péče společnosti
Economia, a. s., jde tak daleko, že se v jejích prostorách konají schůze
Strany zelených!.
Jakým způsobem se zelenými jedná poradce Petr Štěpánek, je pěkně vidět z jeho
reakce na petici zhruba dvaceti členů požadující po vedení SZ dodržování
vnitrostranických předpisů. Štěpánek ji označil pozoruhodnou ekonomistickou
hantýrkou za “interní
záležitost provozu SZ”.
1. 6. Bursík a Pávek - kamarádi do deště si musejí
pomáhat
Jinými již bylo poukázáno na podivné společné dotačně-komerční zájmy Martina
Bursíka a Petra Pávka, zeleného lídra Libereckého kraje, předvolebně
nejnovopečenějšího zeleného, ba možná celorepublikově nejpozdnější stranické
rychlokvašky letošní kampaně.
Veřejnosti bohužel není známo, jak podivným způsobem se Pávek na 1.
místo kandidátky dostal. Po dvou kolech primárních voleb byl totiž jedničkou
Miroslav Hudec. “Bursíkovci” ale tolik toužili po Pávkovi, že navzdory primárním
volbám místopředsedkyně pro média Džamila Stehlíková rozesílala tiskové zprávy o
tom, že se stal lídrem Petr Pávek! Snad to mělo ve straně, v níž se stále více
podstatných informací dozvídají její členové z médií, představovat novou formu
rozesílání instrukcí.
Přesně v souladu s nimi pak do věci zasáhla “bursíkovská” většina
Republikové rady - pořadí Hudce s Pávkem vyměnila, ale hlasováním, které
proběhlo v rozporu s jednacím řádem Strany zelených. Zasvěcení dobře vědí, že
procesní chyby Bursík, Štěpánek, Uhl a spol. jinak nedělají. Dalšímu hlasování
předešel Miroslav Hudec, znechucený podivnými tanečky, a první místo Pávkovi
přenechal. Možná tím ale chtěl předejít větším problémům - aby
nenásledoval např. osud kandidáta ze druhého místa v Plzeňském kraji,
vyškrtnutého na základě čirých pomluv (viz též níže 3. 3.).
2. mýtus: “Martin Bursík sjednotil Stranu zelených”
Tento možná nejčastější sebechvalný výrok Martina Bursíka média také
mechanicky opakují. Škoda. Ve skutečnosti se totiž ze SZ
“velké”, v níž měli místo jak radikálnější ekologové a lidé lpějící na
dodržování určitých etických standardů, tak pragmatici a politicky nepříliš
vyhranění lidé hlavně z řad tzv. “starozelených”, stala odchodem prvně
jmenovaných dvou skupin “malá” Strana zelených. Nejde tu tolik o počet
členů (také zde Martin Bursík veřejnost, jak již víme z úvodu, klame), ale o
škálu politických postojů a osobností coby garantů čestné politiky. Dnešní SZ
ovládají pragmatici a většina členů nedbá na povážlivosti, které se k nim pojí.
Stále více členů SZ je bohužel rostoucí měrou paralyzováno co do postojů
k různým nepravostem - pomyšlením “dostat se do parlamentu”. Férové jednání,
zásady slušnosti i respekt dokonce k vlastním stranickým předpisům (!) - na
kandidátkách se škrtalo v rozporu s normami SZ - jdou za takové situace
stranou. Případný úspěch současné SZ zmíněné nepravosti posvětí přímo
úměrně získaným procentům ; heslo “účel světí prostředky” bude zelené tím spíše
ovládat i ve velké politice.
Strana zelených - naštěstí - není sjednocena za Bursíkem
úplně , svědčí o tom i již zmiňovaná nedávná petice - stížnost na četné
prohřešky vedení SZ proti pravidlům SZ i vlastním slibům. O její vážnosti svědčí
i fakt, že dopis podepsali v minulosti tak protikladní členové SZ jako Petr Uhl
a Jan Korytář (srov.
urážející dopis P.Uhla o J. Korytářovi, předsedovi SZ v Libereckém kraji,
rozeslaný vnitrostranickým mailovým fórem na stovky adres). Na druhou stranu
byla petice, byť krotká a nijak nezpochybňující loajalitu signatářů, ihned poté,
co pronikla na veřejnost, svými autory na nátlak vedení nepochopitelně opuštěna.
Signatáři zbytečnou “přísahou věrnosti” dovolili M. Bursíkovi obratně převrátit
smysl oprávněné a velmi mírně formulované kritiky ve znamení demokratičnosti SZ.
Také zde ale Martin Bursík českou veřejnost klamal: zatímco médiím
tvrdil, že jde o projev vítané vnitrostranické demokracie, vnitrostranickým
mailem signatáře okřikl a zesměšnil je coby “lidi, kteří si nevidí na špičku
vlastního nosu”. Že si to především dotyční kandidáti a funkcionáři včetně dost
háklivých person typu Petra Uhla či Jana Korytáře nechali líbit, to je zpráva,
která o dnešní SZ vypovídá velmi mnoho.
Česká veřejnost by měla vědět, že Strana zelených zdaleka nebude stát
jednotně za Bursíkem , stane-li se možnou jím ohlašovaná
koalice SZ s ODS. Zatím sebevědomá Bursíkova prohlášení o tom, jak on
zasedne za jednací stůl a bude za SZ domlouvat koalice, zpochybnil Petr Uhl (jde
o první zjevnější známku rozkolu mezi někdejšími partnery ve špinavé
vnitrostranické práci - viz jejich společnou snahu
škodit vlasní straně volbách do Evropského parlamentu). Posuďte jejich e-maily
dokazující zmíněné pnutí. O víkendu se dokonce objevila frakce evidentně
tíhnoucí ke spolupráci s ČSSD (viz www.frakce.cz ). Po volbách se jistě objeví
více obdobných a hlavně kvalitnějších hlasů.
3. mýtus: “Strana zelených je jiná, lepší než
parlamentní strany”
3. 1. Jak by mohla být jiná, když je v ní tolik
politických turistů, včetně pravicových i levicových extremistů?
Níže je uveden seznam vybraných zelených politických turistů -
výčet dosavadních politických stran některých zelených. Není úplný ;
např. u starších členů nemám informace o předlistopadovém období. V zelené
tabulce politického turismu vede - jak se na pravého předsedu sluší - s náskokem
Martin Bursík.
Martin Bursík : OF, Svobodní demokraté, KDU-ČSL, SZ. K tomu
douška: Martin Bursík se ještě nedávno nijak zvlášť netajil tím, že pokud se SZ
nedostane do parlamentu, opustí ji. Je to obzvláště pikantní vzhledem
k tomu, že zeleným předseda naordinoval velmi nákladnou kampaň podle státních
plateb za získané hlasy. To vše dle velice optimistických odhadů - pokud
nevyjdou, Bursík odejde a SZ půjde do konkursu. Zelenou
politiku tedy Martin Bursík praktikuje se dvěma vyhrocenými variantami: buď bude
Strana zelených stranou pravicovou a ve špatném smyslu pragmatickou, nebo nebude
vůbec.
Ivan Dejmal : OF, ODA, KDU-ČSL, SZ
Petr Pávek : ODA, Strana pro otevřenou společnost (dále SOS), SZ -
členem SZ se stal až na jaře letošního roku. Je mediálně známý, avšak nikoliv
zelený. Jak pochybnou cestou se P. Pávek dostal na čelo kandidátky, jsme uvedli
v části 1.6.
Eva Tylová : ještě v roce 2004 kandidovala v čele strany SOS do
Evropského parlamentu s
veřejnou podporou některých členů SZ - celorepublikově získala pouhých najít
5413 hlasů (0, 23 %), a tak na podzim 2004 přesedla do rychleji jedoucí SZ (ta
ve volbách do Evropského parlamentu s lídrem J. Patočkou dostala navzdory
zmíněné kampani části členů SZ proti vlastní straně 73 932 hlasů (3, 16%).
Zdeněk Legát : Sládkovi republikáni (dlouholetý krajský předseda
republikánů v Plzeňském kraji!, Sládkovu stranu opustil nedobrovolně a dodnes se za své členství
nestydí. Ani tato Legátova troufalost svědčící o politické citlivosti
troglodyta a zelenosti hnědých košil jej nestála čtvrté místo na kandidátce
Strany zelených v Plzeňském kraji. K Legátově členství v
SPR-RSČ viz následující články
Petr Uhl: Hnutí revoluční mládeže (Uhl byl trockistou), OF, Levá
alternativa, SZ.
V SZ je skvěle vidět, jak se v lecčems stýkají opačné extrémy politického
spektra: exlevičák Uhl přímluvami za
Gruzovského tomuto expravičákovi udělil pardon za to, že se údajně podílel
na demokratizaci strany. Ve skutečnosti šlo o tvrdý mocenský boj a Gruzovský
sklidil odměnu za to, že se včas připojil k té “správné straně”.
Po pardubickém sjezdu se většina oblíbených cílů pro Uhlovy útoky stáhla do
ústraní nebo ze strany odešla. Petr Uhl je ovšem nadále nesoudný i
nestoudný: v SZ na potkání udílí kázání o slušnosti, demokracii i kladech
liberalismu. Každého, kdo mu připomene jeho nečestné jednání uvnitř SZ a rozpor
s hlásanými hodnotami, Uhl zavalí upovídanou,
zmatenou a hlavně silně účelovou sebeobranou a zpravidla neopomene ani
vyhrožovat žalobami.
3. 2. Absence základních demokratických návyků
Strana zelených proklamuje mezi svými politickými hodnotami boj proti
korupci, transparentnost atd. - ale její přední funkcionáři se proti témuž hrubě
prohřešují uvnitř strany.
3.2.1. Více funkcí pro ochotné
Když se předseda Ústřední revizní komise (ÚRK) Petr Hrdina, jehož povážlivé
kousky jsme již vzpomněli v oddíle 1. 2. a jiné líčíme v kapitolce 3. 3., hodlal
stát hlavním volebním manažerem strany, nenapadlo ani jeho, ani předsednictvo
strany (PSZ), aby předtím, než vstoupí do konkursu o dané místo, složil svou
funkci v ÚRK. Vždyť má z jejího titulu být nezávislý a mj. má za úkol
kontrolovat PSZ. Vstoupit s předsednictvem do pracovního poměru a tedy stavu
podřízenosti vůči PSZ je fundamentálně pochybné, jak ale uvedeno, ani Hrdinovi,
ani PSZ to nedocházelo. Až poté, co na nepravost upozornil
místopředseda Republikové rady Martin Mach, Hrdina po krátkém ošívání výkon
předsedy ÚRK alespoň pozastavil. Předsednictvo by sotva nalezlo na danou funkci
ochotnějšího spolupracovníka.
3.2.2. Máslo na hlavě - vhodný prostředek k namazání
stranického kariérního postupu
Vít Červenka, dnešní manažer hlavní kanceláře Strany zelených, byl před
volbami do Evropského parlamentu pražským volebním manažerem. Jako takový
nevyúčtoval částku 20-30 000 Kč, tedy polovinu ze skromných prostředků
přidělených tehdy na kampaň z centra. Přestože byl případ řešen na radě krajské
organizace i různých konferencích a nakonec i podán krajské revizní komisi,
dodnes za podivných okolností nebyl vyjasněn. U revizní komise, obsazené
Červenkovými kamarády, ležel případ neřešen celý rok (!), během něhož Červenka
získával s podporou “bursíkovců” různé funkce v pražské SZ. Když se na dvě
jednání revizní komise mající věc řešit dostavil předkladatel podnětu (a na to
první i svědek), nepřišel Červenka. Poté - to už jej předsednictvo zaměstnalo
jako vedoucího hlavní kanceláře a Republiková rada odmítla návrh na odložení
tohoto rozhodnutí až po vyjasnění Červenkova případu - se nad případem konečně
revizní komise sešla. Nepozvala ale ani předkladatele, ani jím navrhované svědky
a nevyžádala si z hlavní kanceláře navržený hlavní důkaz - a případ hodila pod
stůl. Červenka na toto jednání kupodivu přišel - a tak má být z obliga...
Současné vedení nemá žádný problém se spoluprací s tímto člověkem a
netrvá na vyjasnění jeho případu: vždyť v roce 2004 kandidoval za SZ do
Evropského parlamentu Jakub Patočka a dnešní přední zelení se mohli přetrhnout,
aby jeho šance - šance vlastní strany - snížili na minimum.
Co z toho plyne: Červenkův případ stejně jako dříve zmíněný postup
obdobně avansírujícího exrepublikána Gruzovského ukazuje, že ve stranické
politice se dá s máslem na hlavě dojít daleko - ti, kteří tyto máslaře řídí,
používají a využívají, dobře vědí, že ochotnější spolupracovníky lze sotva
najít. Jen si prosím nenechme nakukat, že je Strana zelených je jiná, lepší než
parlamentní strany.
3. 3. Ústřední revizní komise coby pokračování politiky
jinými prostředky
“Bursíkovská” garnitura, to nejsou žádní “zelení chaoti”, jak se snad ten či
onen obával u garnitury “beránkovské” - ta nová ví, jak vzít politiku za ten
pravý konec (platí ostatně i o koaličních chutích k holportu SZ s ODS). Jan
Lata, asistent ústavního soudce a agilní pomocník M. Bursíka na cestě k moci ve
Straně zelených, se nesoustředí jen na příslušné ovlivňování stranické Ústřední
revizní komise, jíž je dlouhodobým členem. Ta se hlavně jeho přičiněním stala
orgánem, který ani vzdáleně nejedná v souladu s obecnými právními principy, ba
už se to ani nesnaží předstírat. Např. o podnětech, které by mohly skončit pro
“bursíkovskou” skupinu nějak nemile, prostě celé měsíce nejedná, v opačných
případech však zvládne metodou “per rollam” (telefonicky či mailem - tedy bez
zasedání) cokoliv a kdykoliv.
Jak zmíněno v části 1. 3. 1., v Plzeňském kraji byl ze druhého místa
vyškrtnut kandidát na návrh, který sice ÚRK přes různé své obstrukce nakonec
označila za “nepodložený a zavádějící ”, odmítla ale zrušit rozhodnutí, které
padlo na jeho základě (žádný jiný návrh na vyškrtnutí plzeňské dvojky nepadl,
věc bude mít soudní dohru - (viz Týden). Jiná
členka ÚRK, E. Tylová, mimochodem sama lídr kandidátky v Plzeňském kraji, se
přičinila o to, aby toto rozhodnutí ÚRK dávající za pravdu vyškrtnutému
kandidátovi, jehož vnímala jako potenciální ohrožení na své cestě do parlamentu
(preferenční hlasy), zmizelo z webu SZ. Zde
je dotyčný e-mail Evy
Tylové, z něhož jako první citoval časopis Týden.
3. 4. K zelené demokracii hlasováním podle lístečků -
dle stranické hantýrky “podle not”
Asistent ústavního soudce Jan Lata předvedl “jinou,
slušnou politiku” také svými proslulými instrukcemi jak hlasovat, jež
rozesílal e-mailem. To od něho coby od člena Ústřední revizní komise, od něhož
se očekává analogické zachovávání zásad soudcovské nezávislosti, nebylo
pěkné.
Bude-li se někdy chtít právník Lata stát soudcem, jistě by se měla vzít v
potaz tato jeho pozoruhodná veřejná činnost a jeho chápání obecných právních
zásad.
Jiný agilní pomocník, ba spíše pomahač M. Bursíka a P. Uhla, Jan Wünsch, se
narozdíl od schopnějšího Laty kromě nabízení lístečků se jmény před volbou do
Republikové rady na pardubickém sjezdu v září 2005 (se slovy: “chceš noty?”)
smutně proslavil i tím, že nedlouho před sjezdem na schůzi základní organizace
SZ v Praze 7 uhodil do tváře těhotnou ženu. Nejenže poté nevystoupil ze Strany
zelených ani z ní nebyl vyloučen (jak si přáli “beránkovci”), ale jeho případ se
snažili zlehčovat
například Petr Hrdina a Petr Uhl. Od Hrdiny to
bylo obzvlášť pikantní, jelikož jednak byl očitým svědkem incidentu, jednak byl
předsedou Ústřední revizní komise, jež by Wünschův případ řešila.
3. 5. Porušování vlastních předpisů
Zcela nehorázné porušování jak předpisů Strany zelených, tak vlastních slibů
vyhlašovaných během vnitrostranického zápasu o moc, předvedlo “bursíkovské”
vedení SZ například při přijímání nového znaku a při přípravě a schvalování
volebního programu. Nový znak přijala v rozporu se stanovami místo sjezdu
Republiková rada - osloven byl jediný tvůrce a členové vybírali z jediného
návrhu. Dostanou-li se čelní zelení do příslušných úřadů, dozajista jim
skvěle půjde přidělování zakázek bez výběrového řízení.
Navržený volební program poslalo předsednictvo strany členům Republikové rady
místo třídenní lhůty jen s denním předstihem (M. Bursík přesto drze tvrdil, že
třídenní lhůta byla zachována - před sobotním jednáním byl koncept odeslán
krátce před čtvrteční půlnocí). Za účelem přijetí toho návrhu prosadila
“bursíkovská” většina “zvláštní jednací řád” pouze pro danou věc, který z
jednání Republikové rady učinil naprostou frašku, jakousi simulaci demokratické
tvorby vůle. Ostatně změna pravidel za hry je obvyklou metodou
“bursíkovců” - řád vnitrostranických primárních voleb měnili až během posledního
z jeho tří kol.
Návrh volebního programu předložený Republikové radě byl torzovitý a plný
chyb ; připomínky, které stačily navzdory “speciálnímu jednacímu řádu” zaznít,
nebyly vypořádány. Přesto Bursík prosadil schválení nehotového textu - “kvůli
slibu médiím”. Právo k následným libovolným změnám si pro sebe v rozporu se
stanovami vyhradilo předsednictvo.
Jak bylo uvedeno výše, etické apely a zdůrazňování otevřenosti
vnitrostranické komunikace patřily k hlavním heslům, které M. Bursík a spol.
hlásali na cestě k moci v SZ. Po jejím převzetí se chovají daleko hůře než
“beránkovské” vedení: členům nejsou zasílány zápisy z jednání stranických orgánů
(nebo až po opakovaných urgencích) a nejsou dostupné na webu SZ. Velmi
výmluvnou skutečností je, že tam jsou dnes ze zápisů v drtivé většině jen ty z
“beránkovské” éry - a to se Beránkově vedení vyčítala uzavřenost atd.
Poté, co byl před týdnem vnitrostranickými e-mailovými diskusními rozesílači,
tzv. Besedami (pražskou a celorepublikovou, obě nejsou právně v držení SZ, ale
čtenářům již dobře známého Petra Hrdiny, který si s nimi proto může dělat - a
také dělá - co chce) poslán dopis uvádějící znepokojivá fakta o majetkových
kauzách M. Bursíka, začal P. Hrdina a jeho spolupracovníci Besedy tzv.
“moderovat” - tedy cenzurovat. Viz k tomu výmluvnou výměnu názorů, která dokládá
i jiné manipulace,
dokonce s e-mailovými adresami členů s doménou zeleni.cz!
4. mýtus: “Strana zelených a její politici přinášejí
jiný styl, jsou nekonfliktní”
Jedním z největších současných předvolebních omylů - jde mj. o důsledek
selhání médií - spočívá v tom, že se zelení jeví být (hlavně narozdíl od ODS a
ČSSD, jež proti sobě s blížícími se volbami vystupují stále více konfrontačně)
stranou, která je věcná a nekonfliktní. Totéž jako by mělo platit, zvlášť při
dnešní personalizaci politiky, o lídrech zmíněných stran. Opět je to věc, kterou
s úspěchem šíří samotný M. Bursík, opět lze najít z vnitrostranických dějů řadu
případů, které tento mediální obraz přesvědčivě vyvracejí.
Způsob, jakým “bursíkovci” na své cestě k moci napadali a difamovali
Jakuba Patočku, Jana Beránka a jeho spolupracovníky (včetně těch, kteří “pouze”
hlasovali pro “beránkovsko-patočkovskou” zelenou linii), je jednou z
nejodpornějších epizod české polistopadové politiky. Hlavně členové
dnešního předsednictva SZ a Petr Uhl mají z té doby “ruce i ústa” pořadně od
bláta a sotva se ho kdy zbaví. Prostřednictvím Britských listů se na oné špinavé
práci velmi aktivně podílel Pavel Pečínka - jak uvedeno, někdy příště se k tomu
vrátím. Česká veřejnost by měla alespoň vědět, že J. Patočka byl hlavním
architektem “převzetí a proměny” dříve značně pochybné Strany zelených a že J.
Beránek za cenu obrovského vypětí, navzdory vlastní obtížné finanční situaci,
Stranu zelených po dva roky zachraňoval před hrozící exekucí. Kromě Jana
Beránka a Jakuba Patočky v dnešní Straně zelených nejsou - nebo v ní nebudou
dlouho - osobnosti jako například Olga Lomová, Milan Smrž, Tomáš Tožička či
Neela Winkelmannová-Heyrovská (ta je stejně jako Jan Beránek údajně
stále - ale jen nominálně - členkou SZ). Proč asi?
Zadluženost Strany zelených byla do značné míry způsobena lidmi, o
něž se na své cestě k převzetí moci opřeli “bursíkovci”. To samé platí
o Bursíkových moravskoslezských spojencích kolem Evy Holubové, jichž se pak
horko těžko zbavoval při konečném utváření kandidátek. Ostatně dění kolem
nedávno vzniklé tzv. levicové frakce patří k témuž procesu - “beránkovci” na
problematičnost některých moravskoslezských zelených upozorňovali
včas.
4. 1. Pořádně tvrdí a neféroví hráči
Výše už bylo zmíněno mnoho příkladů neférového chování M. Bursíka a spol.
Hlavně Martin Bursík a Petr Štěpánek nejsou ani zdaleka těmi rychlošípáky, jak
se prezentují v kampani.
Martin Bursík podle tvrzení Simony Pavlicové této vyškrtnuté kandidátce v
telefonu kromě vyhrůžek i nadával (svědectví údajného svědka rozhovoru - Samuela
Kašpara - nelze brát vážně, je to Bursíkův asistent).
Petr Štěpánek, mj. všemožně brojící proti korupci a za transparentnost
finančních zdrojů politků, na jedné schůzi zelených nadával spolustraníkovi do
“zmrdů” poté, co se ho dotyčný před jeho kandidaturou na předsedu SZ (tehdy v
září 2004 Štěpánek neuspěl) zeptal na původ peněz, za které si pořídil nákladný
rodinný dům v pražském Podolí.
Onen vulgarismus se v SZ porůznu slýchá či čítá (například ve formě “zm..”)
také od Jana Wünsche či Petra Uhla.
Petr Štěpánek bývá na sjezdech a konferencích, které mohou být nějak
komplikované, volen do jejich pracovního předsednictva. Také v jiných sjezdových
komisích dokáže neobyčejně obratně zneužívat bílých míst stanov a jednacích řádů
či pouhé nezkušenosti nebo zaváhání delegátů. V paměti mnohých pražských
zelených je hluboce zapsána dlouhá a trapná scéna, jak Štěpánek z titulu
předsedajícího jedné krajské konference brutálně a s arogantní výsměšností bere
slovo jedné postarší člence, jež by mohla být jeho matkou.
4. 2. Pořádně tvrdé a neférové hráčky
Strana zelených tvrdí české veřejnosti, jak je zapotřebí zvýšit podíl žen v
české politice - že prý to zlepší komunikaci, utlumí konfliktnost atd. Sama se
chlubí, že zelení nabízí na kandidátkách hodně žen.
Veřejnost bohužel neví, že na tristním stavu vnitrostranické demokracie v SZ
(viz kapitolu 3. 1.) mají velký podíl také přední zelené političky a kandidátky,
především členky předsednictva Džamila Stehlíková a Dana Kuchtová. Dokonce co do
účelové (ne)komunikace a různých politických licoměrností v mnohém předčí své
mužské spolupracovníky Bursíka a Štěpánka. Více o tom a s dalšími příklady někdy
příště.